Ne, řeč nebude o robotických autech, ale o tom, co se odehrává za jízdy v naší hlavě.
To si takhle jednou táhnu vozík s nadměrným nákladem, přijíždím po chodníku k našemu paneláku a myslím na kdovíco. Kus přede mnou tlačí babička dědečka na invalidním vozíku. Tak s předstihem cinknu, aby o mně věděli a nelekli se. Babička se otočí, trochu zakličkuje, zajede ke kraji a přidá do kroku, jako by ji někdo honil. To je divné, já ji přece nehoním, ale za mnou nikdo další nejede, tak se mě asi přece jenom lekla. Pomalu se blížím a začínám rozumět, o čem si povídají. Vlastně nepovídají, jadrně nadávají na *ané cyklisty. Ale ne, to je nedorozumění, to jsem nechtěl. Zpomaluji na jejich vycházkové tempo a začínám: "Dobrý den, nenechte se rušit, jenom zkusím, jestli se vedle vás vejdu." On je totiž ten náklad opravdu nadměrně široký a kromě toho taky křehký, takže objížďka po trávě nepřichází v úvahu. "Aha, nevejdu. Ale to nevadí, protože hned tady..." Už nestíhám doříct, že hned tady do toho vchodu nalevo odbočuji a předjíždět je tedy nakonec nebudu, protože se pár pustil do důrazného vysvětlování, co si o mně myslí a kam mám jít. Takže se omlouvám, sesedám, odbočuji a myslím si cosi o *aných důchodcích.
A pak mě to trklo: proč jsem se je vlastně snažil předjíždět, když odbočuji hned tady do toho vchodu? Nemusel jsem vůbec zvonit, mohl jsem sesednout a v klidu to dostrkat až ke dveřím, aniž by si mě ti dva vůbec všimli, a nic by mě to nestálo! Vždyť tohle je přesně ta situace, jakou na silnicích zažívám skoro denně a která mě nepřestává vytáčet: auto mě hlava nehlava předjede, jenom aby mi pak přímo před nosem zabrzdilo a někam odbočilo. PROČ?
Takže rekonstrukce: na co jsem v tu chvíli myslel? Už nevím, ale určitě ne na řízení. Nebylo proč, chodník vedl přímo, nebezpečí v dohledu žádné, situaci vyhodnocovalo podvědomí. To při prvním spatření loudající se dvojice zcela automaticky vyslalo signál "jedou výrazně pomaleji než ty => předjeď je" a spustilo podprogram pro předjíždění: zkontroluj situaci vepředu (volno => OK), zazvoň (OK), najeď doleva (OK), zkontroluj šířku (nedostatečná => zruš manévr, zpomal, zařaď se doprava, konec). A úplně stejně to asi vypadá při pohledu zpoza volantu. Vědomá část mysli řeší strategické cíle (támhle budu odbočovat), podvědomí reaguje na vnější podněty a naučenými postupy je řeší (tomuhle uhni, tohle objeď, tady zastav, tohle předjeď atd.). K tomu, aby vědomí plně převzalo řízení a místo zautomatizovaných reakcí vymýšlelo nová řešení optimalizovaná na míru konkrétní situaci, je potřeba určitá dávka soustředění. A to bohužel není samozřejmost.
Co z toho pro nás vyplývá? Že řízení jakéhokoli vozidla, ať už motorového nebo ne, vyžaduje především neustálou pozornost. Nic nového, ale stojí to za připomenutí.
P.S.: Ano, vím, že kolo na chodníku nemá co dělat. Jestli mě tam někdo chytí a pokutuje, vymlouvat se nebudu.