Česky English

Brzdy

Součástky, které nám každodenně zachraňují život, si zaslouží náležitou péči.

Ráfkové

Asi nejrozšířenější druh vůbec. Výhodou je, že jsou lehké, levné a za normálních okolností celkem spolehlivé. Nevýhodou je, že obrušují ráfky, ve sněhu a blátě moc nebrzdí a na dlouhých sjezdech mohou přehřát ráfek tak, že bouchne pneumatika. Jejich účinnost se pohybuje v širokém rozsahu od velmi dobré (moderní véčka) po nic moc (historické čelisťovky).

Botky brzd musí být v dobrém stavu - měníme je dřív, než se prošoupou pod úroveň dna drážek mezi jednotlivými "špunty". Zaschlé bláto a prach průběžně odstraňujeme, aby se zbytečně nebrousil ráfek. Ale stejně se časem obrousí a jakmile opotřebení přesáhne bezpečnou mez, musí se taky vyměnit (na dnešních ráfcích se to pozná podle drážky na obvodu: dokud tam ještě je, je to dobré).

Brzdy musí být seřízené tak, aby se botky ráfku dotýkaly pokud možno celou plochou, nikde nepřečuhovaly a neškrtaly o pneumatiku. Po uvolnění páky nesmí brzda o nic drhnout. Po zmáčknutí páky musí brzda zabrat dostatečně rychle, rozhodně ne až když se páka opře o řidítko. Všechno by to mělo jít seřídit pomocí pár klíčů. Každý typ má šroubky trochu jinak, takže se to těžko obecně popisuje - experimentujte, dokud to nezačne fungovat.

Historická poznámka: na ocelových ráfcích brzdí gumové špalky za sucha výborně, za mokra mizerně. Hliník je spolehlivější, ten brzdí víceméně pořád stejně.

Kotoučové

Asi nejúčinnější druh, jaký dnes existuje. Poněkud těžší než jakákoli ráfková brzda, protože kromě brzdových čelistí potřebujete navíc ještě kotouč. Ale zase nežere ráfky, snese vyšší teploty a nezanáší se tolik špínou. Destiček existují dva druhy: organické a sintrované. První jsou levnější a šetrnější ke kotoučům, ale při silném přehřátí se pokrývají glazurou a přestávají brzdit. Ty druhé by měly snést vyšší teploty (do hor lepší volba). Principy fungování brzd jsou také dva: mechanické (bowdenové) a hydraulické. První mají výhodu ve snadnější instalaci a opravitelnosti "na koleně", druhé v dokonale hladkém chodu bez ohledu na délku hadiček. Spolehlivost porovnat nemůžu, hydry nemám vyzkoušené.

Seřízení čelistí je docela přesná práce, zdvih destiček je malý a v klidu jsou necelý milimetr od kotouče. Pokud ale máte správnou kombinaci návarků, držáků a brzd, není to problém.

Pokud jde o živostnost, tak po pěti letech a 13000 km v městském provozu jsem svoje první destičky na skládačce ještě nesjel. Uvidíme, kolik nakonec vydrží.

Bubnové

Účinností jsou někde mezi ráfkovými a kotoučovými. Většinou docela těžké, ale zato nezávislé na počasí, bezúdržbové a s bezkonkurenční životností. Nevýhodou je přehřívání a ztráta účinnosti při dlouhých sjezdech (stejně jako u kotoučů).

Jediný seřizovací prvek bývá stavěcí šroubek na konci bowdenu, takže celkem není co řešit.

Poddruhem bubnové brzdy je protišlapná zadní brzda (torpédo) a válečková brzda od Shimana.

Plášťové

Historické typy, k vidění už jenom vzácně (bohudík). Většinou jde o gumový špalek, který se pomocí páky nebo bowdenu přitlačuje k pneumatice. Účinnost je mizerná, za mokra ještě horší a ve sněhu nulová.

Údržba obvykle spočívá ve výměně prošoupaného špalku. V některých cykloservisech se pořád ještě dají sehnat, ale nezjišťoval jsem, jestli je ještě někdo vyrábí. Ale jestli na tom kole chcete jezdit a ne ho jenom vystavit v muzeu, radši tuhle pseudobrzdu zahoďte a nahraďte něčím, co opravdu brzdí.

Reklamy: