Součástky, které nám každodenně zachraňují život, si zaslouží náležitou péči.
Asi nejrozšířenější druh vůbec. Výhodou je, že jsou lehké, levné a za normálních okolností celkem spolehlivé. Nevýhodou je, že obrušují ráfky, ve sněhu a blátě moc nebrzdí a na dlouhých sjezdech mohou přehřát ráfek tak, že bouchne pneumatika. Jejich účinnost se pohybuje v širokém rozsahu od velmi dobré (moderní véčka) po nic moc (historické čelisťovky).
Botky brzd musí být v dobrém stavu - měníme je dřív, než se prošoupou pod úroveň dna drážek mezi jednotlivými "špunty". Zaschlé bláto a prach průběžně odstraňujeme, aby se zbytečně nebrousil ráfek. Ale stejně se časem obrousí a jakmile opotřebení přesáhne bezpečnou mez, musí se taky vyměnit (na dnešních ráfcích se to pozná podle drážky na obvodu: dokud tam ještě je, je to dobré).
Brzdy musí být seřízené tak, aby se botky ráfku dotýkaly pokud možno celou plochou, nikde nepřečuhovaly a neškrtaly o pneumatiku. Po uvolnění páky nesmí brzda o nic drhnout. Po zmáčknutí páky musí brzda zabrat dostatečně rychle, rozhodně ne až když se páka opře o řidítko. Všechno by to mělo jít seřídit pomocí pár klíčů. Každý typ má šroubky trochu jinak, takže se to těžko obecně popisuje - experimentujte, dokud to nezačne fungovat.
Historická poznámka: na ocelových ráfcích brzdí gumové špalky za sucha výborně, za mokra mizerně. Hliník je spolehlivější, ten brzdí víceméně pořád stejně.
Asi nejúčinnější druh, jaký dnes existuje. Poněkud těžší než jakákoli ráfková brzda, protože kromě brzdových čelistí potřebujete navíc ještě kotouč. Ale zase nežere ráfky, snese vyšší teploty a nezanáší se tolik špínou. Destiček existují dva druhy: organické a sintrované. První jsou levnější a šetrnější ke kotoučům, ale při silném přehřátí se pokrývají glazurou a přestávají brzdit. Ty druhé by měly snést vyšší teploty (do hor lepší volba). Principy fungování brzd jsou také dva: mechanické (bowdenové) a hydraulické. První mají výhodu ve snadnější instalaci a opravitelnosti "na koleně", druhé v dokonale hladkém chodu bez ohledu na délku hadiček. Spolehlivost porovnat nemůžu, hydry nemám vyzkoušené.
Seřízení čelistí je docela přesná práce, zdvih destiček je malý a v klidu jsou necelý milimetr od kotouče. Pokud ale máte správnou kombinaci návarků, držáků a brzd, není to problém.
Životnost hodně záleží na intenzitě používání: na skládačce mi první destičky slouží už 10 let a skoro 25000 km, na těžších a rychlejších lehokolech mi odcházejí po několika tisících.
Účinností jsou někde mezi ráfkovými a kotoučovými. Většinou o něco těžší, ale zato nezávislé na počasí, téměř bezúdržbové a s bezkonkurenční životností. Nevýhodou je přehřívání a ztráta účinnosti při dlouhých sjezdech (stejně jako u kotoučů).
Jediný seřizovací prvek bývá stavěcí šroubek na konci bowdenu, takže celkem není co řešit.
Poddruhem bubnové brzdy je protišlapná zadní brzda (torpédo) a válečková brzda od Shimana (roller brake). Liší se tím, že nebrzdí nasucho - brzdové obložení je bronzové a musí být namazané vazelínou, jinak by se zadřelo nebo velice rychle opotřebovalo.
Historické typy, k vidění už jenom vzácně (bohudík). Většinou jde o gumový špalek, který se pomocí páky nebo bowdenu přitlačuje k pneumatice. Účinnost je mizerná, za mokra ještě horší a ve sněhu nulová.
Údržba obvykle spočívá ve výměně prošoupaného špalku. V některých cykloservisech se pořád ještě dají sehnat, ale nezjišťoval jsem, jestli je ještě někdo vyrábí. Ale jestli na tom kole chcete jezdit a ne ho jenom vystavit v muzeu, radši tuhle pseudobrzdu zahoďte a nahraďte něčím, co opravdu brzdí.
Nedávno se mi naskytla příležitost poprvé v životě se pošťourat v hydraulických brzdách. Konkrétně Magura HS11, což jsou asi jediné ráfkové hydry na světě. Montují se na stejné čepy jako véčka, pro vyndání kola místo vyháknutí lanka odklopíme páčku a vyhákneme celý jeden pístek. Hadičky mají stejný průměr jako bowdeny, ale žádná kovová výztuž, jenom jednolitý plast; ohebný, ale jinak poměrně tvrdý. Narazit do ní připojovací trn vyžaduje zhruba stejnou sílu jako zatlučení hřebíku, rukou to nejde a nahřátím by se hadička zničila. Osvědčil se mi postup nalezený kdesi na internetu: přes provrtané a rozřízlé polínko upnout hadičku do svěráku, skrz trn a hadičku prostrčit kousek drátu z kola s niplem na konci, který všechno udrží souosé, a přes nipl ho tam nabouchat kladivem:
Tyhle zubaté trny jsou oficiálně na jedno použití, ale s trochou opatrnosti se z nich dá hadička odstranit nožem. Zjednodušené schéma hydraulického okruhu:
1 - odvzdušňovací šroub, 2 - plnicí šroub, 3 - seřizovací šroub
Jako brzdová kapalina se v magurách používá minerální olej, konkrétně jejich značková směs nazývaná Royal Blood (královská krev - nejspíš podle modré barvy). Plnění i odvzdušňování je totéž, rozdíl je jenom v množství dodané kapaliny. Jsou na to potřeba dvě injekční stříkačky, ideálně kolem 30 ml. Na jednu nasadíme kousek hadičky (libovolné, nemusí to být zrovna ta tvrdá brzdicí) a připojovací trn a naplníme ji kapalinou tak, aby v ní nebyly žádné bublinky. Druhé co nejvíc vysuneme píst a těsně pod ním vyvrtáme na boku dírku.
Začneme tím, že seřizovací šroub 3 povolíme nadoraz a brzdovou páku na řidítkách otočíme tak, aby se odvzdušňovací šroub 1 dostal do nejvyššího bodu celé soustavy. Plnicí šroub 2 by naopak měl být v nejnižším bodě (stačí, když kolo normálně stojí). Plnou stříkačku našroubujeme místo plnicího šroubu, potom místo odvzdušňovacího šroubu nasadíme tu prázdnou. Kapalinu pomalu tlačíme dovnitř, až začne nahoře vytékat do prázdné stříkačky (vzduch odchází dírkou pod pístem). Zahýbeme brzdovou pákou, tím z ní vyženeme bublinky, a pokračujeme v plnění. Když je okruh plný kapaliny a všechny bublinky jsou venku, ucpeme prstem dírku na horní stříkačce, vyndáme ji a vrátíme odvzdušňovací šroub. Potom vyndáme plnicí stříkačku a vrátíme plnicí šroub. Zbylou kapalinu můžeme vrátit do lahvičky a příště použít zas, průchod hadičkami jí neublížil. Na závěr podle potřeby doštelujeme seřizovacím šroubem vzdálenost botek od ráfku a je hotovo.
Jediná pravidelná údržba je postupné dotahování seřizovacího šroubu, jak se opotřebovávají brzdové botky, a následně jejich výměna a povolení šroubu do původní polohy. Botky sundáme zatáhnutím ve směru, kterým se pohybují při brždění, není potřeba nářadí. Polohu vůči ráfku máme nastavenou jednou provždy pro celý pístek, vzhledem k přímočarému pohybu botek není potřeba ji později nějak seřizovat. Brzdný účinek je zhruba stejný jako u dobře seřízených véček, hladkost chodu jako u krátkého optimálně seřízeného fungl nového bowdenu a časem se nezhoršuje. Kapalina prý nestárne ani nenasává vlhkost, tak by měla vydržet teoreticky věčně. Jestli jste někde slyšeli poučku, že se kolo s hydraulickými brzdami nesmí položit na bok nebo otočit vzhůru nohama, tak zrovna pro tyhle brzdy to neplatí, celá soustava je hermeticky uzavřená a může pracovat v libovolné poloze. Neuškodí ani zmáčknutí páky při vyndaném kole, pístky jsou zajištěné proti vypadnutí.