Protože vystoupit na památnou horu Říp je pro Čecha v podstatě povinnost a protože bylo zrovna hezky, nastartoval jsem gaučokolo (do Polabské roviny ideální stroj) a hurá na výlet. Na horu jsem zaútočil ze severní strany (sice jsem původně přijel od jihu, ale toho bohdá nebude, abych nedokázal na posledním kilometru zakufrovat!), zaparkoval na konci asfaltu a zbytek vyšlapal pěšky. Príma túra, můžu jedině doporučit.
Hradečtí cyklisté se sjíždějí každou chvíli, ale tentokrát bylo téma srazu nákladní kola a něco takového si nemůžu nechat ujít. Stylovou soupravu s přívěsem bych tam asi nedotáhl a do vlaku by se nevešla, tak jsem vyrazil aspoň s patřičně ověšeným nosičem. Do Hradce jsem dojel a nebýt vzpoury šlach v nohou, vzal bych to stejnou cestou i zpátky. Takhle nezbylo než vzít zavděk vlakem a krajinu vychutnávat filtrovaně přes sklo. Každopádně sjížďka i cesta na ni stála za to.
Víkend okolo velké cyklojízdy mi letos logisticky vyšel úplně ideálně: během dopoledne jsem došlapal do Prahy, odpoledne jsem se s několikatisícovým davem kolistů projel po městě (tedy vzhledem k průměrné rychlosti spíš prošel) a večer v ultrahusté přeháňce ověřil vodovzdornost kola a klouzavost tramvajových kolejí. Druhý den jsem se přifařil ke Galasově cyklojízdě a projel s ní zpátky na severozápadní konec města, odkud jsem to střihnul domů. Príma výlet, ale víckrát už asi pythona do Prahy tahat nebudu - bez 360° rozhledu přes střechy aut je to o nervy a kočičí hlavy jsou peklo.
Nejsem žádný sportovec a nikdy jsem na kole nezávodil, ale když už mám lowracer, který i při mém průměrném výkonu jezdí nadprůměrně rychle, proč to nezkusit? K24 je závod pro kohokoli na jakémkoli bezmotorovém dopravním prostředku, lehokola nevyjímaje. Jezdí se za běžného provozu po vedlejších silnicích v okolí Újezda u Brna. Jeden okruh měří 28,4 km a cílem je objet ho během 24 hodin co nejvíckrát. Vzhledem ke svému dosavadnímu rekordu 160 km za den jsem očekával, že tady ujedu tak 300. Výsledných 426 km mě docela překvapilo.
Atmosféra byla skvělá: príma lidi, dobrá nálada a závodní euforie. A konečně jsem si k některým internetovým přezdívkám přiřadil i obličeje :-). Počasí nám taky přálo: ani déšť ani vedro, jenom v noci trochu zima a kolegům na stojatých kolech dával zabrat vítr. Prvních pár okruhů jsem jel s průměrem 28 km/h, který se mi zdál dlouhodobě udržitelný. Díky nožnímu řízení nebyl problém svačit za jízdy, takže jsem až do večeře ani moc nezastavoval. Noční zimu jsem podcenil, měl jsem si vzít dlouhé kalhoty a pořádně tlusté ponožky. Možná to byl jeden z důvodů, proč mě zase začaly bolet šlachy okolo kotníků. Zrovna když jsem si noční závodění nejvíc užíval, trefil jsem ježka (obávám se, že tou dobou ještě živého) a pět bodlin mi prošlo předním kolem. Takže rezervní duše, dojetí do depa a zalepení té původní. Bylo už k ránu, obloha začínala blednout. Na chvíli jsem zalezl do spacáku zahřát si zmrzlé nohy a když jsem otevřel oči, venku bylo světlo a na hodinkách šest. No nic, aspoň nebudu usínat za jízdy. Zbytek dne jsem víceméně bez příhod kroužil po okruhu. Holeně a achilovky bolely čím dál tím víc, až jsem to nakonec hodinu před koncem zabalil - 15 kol mi napoprvé stačí. Zvláštní je, že jsem za celý závod prakticky necítil únavu a ospalost. Energie bylo habaděj a nebýt těch bolavých kousků, mohl jsem celou dobu šlapat naplno. Takže pro příště: trénovat delší trasy bez zastávek (nebo naopak častěji zastavovat během závodu), v noci udržovat kotníky v teple a třeba to pak půjde líp.
Až dodatečně jsem zjistil, jak neuvěřitelnou kliku jsem měl. Nepotkal jsem rozsypané napínáčky v Rajhradicích, opilce v Telnici ani spuštěné závory na přejezdech. Rezervní duše mi samovolně praskla až po dojetí do cíle. Stát se to na trati, končím a strkám, protože ta původní zalepená kenda byla z nějaké divné gumy a záplaty se z ní po prvním nafouknutí odlepily. Ještě jednou díky kolegovi, na jehož rezervní švalbině jsem pak dojel domů.
Spoustu dalších fotek včetně záběrů z průběhu závodu najdete v organizátorské kronice.