2015

Velká jarní cyklojízda (Praha, duben)

K letošní VJC anglický termín critical mass ride sedl dokonale, počet účastníků byl přímo nadkritický. Zúčastnil jsem se tentokrát v roli špuntaře - to jsou takové ty živé nárazníky a hromosvody, které stojí na křižovatkách a hlídají, aby do chumlu kol nevjelo auto. Doba průjezdu pelotonu se vyšplhala až někam k 50 minutám (dosavadní historické maximum bylo asi 20 minut), což při průměrné frekvenci cca dvou kol za vteřinu (můj skromný odhad) znamená cca 6000 účastníků. A pak že v Praze na kole nikdo nejezdí...

Největším lákadlem asi byla možnost projetí dokončeného, ale zatím ještě zavřeného tunelu Blanka. Člověk si tam připadá jak na toboganu, je to s kopečka, ale není to poznat, rychlost narůstá... Pár "závodníků" to nakonec neuřídilo a musela zasahovat sanitka. Ach jo.

Každopádně zajímavá zkušenost.

První máj (Postoloprty, květen)

Srandu si můžeme dělat z čeho chceme a výhodou demokracie je, že nás za to nezavřou. Se Sovětským svazem na věčné časy - a ani o hodinu déle! :-)

Cyklojízda za pólem (Praha, květen)

Tradiční čtvrteční cyklojízda s netradičním cílem. Kolové pólo vzniklo z původního anglického póla výměnou čtyřnohých koní za dvoukolé. Trochu se podobá hokeji: holemi honíte po hřišti míček a snažíte se nastřílet co nejvíc gólů. Kdo šlápne na zem, na chvíli vypadává ze hry, dokud si nedojede klepnout do pánvičky zavěšené nad mantinelem v půli hřiště. Tady je nástěnka pražského klubu pro případ, že by vás hra zaujala.

Severovýchodočeský sleh (Lanžov, květen)

Tři roky už mám doma gaučokolo a ještě jsem nebyl na žádném srazu podobně postižených. To se musí napravit!

První část cesty tam proběhla vlakem, zbytek z Nymburka po vlastní ose. Celkem asi 70 km - tak akorát na rozcvičení (od loňského podzimu první trochu delší cesta). Přenocoval jsem u kamaráda v Bílsku a druhý den jsme společně dojeli do lanžovského kempu, kde tábořil zbytek účastníků. Následovala kochací vyjížďka po okolních památkách, cyklostezkách a hospodách a samozřejmě spousta povídání a okukování železných ořů všech možných rodokmenů. Poslední den jsme se postupně rozlehli zpátky k domovům. Já jsem vyrazil za nosem přímo do Prahy, dělalo to zhruba 120 celkem pohodových kilometrů. Jenom jsem zapomněl na skoro letní sluníčko a v práci jsem pak kolegy bavil vizáží sůvy pálené :-).

Cyklomaraton K24 (Újezd u Brna, červen)

Loňský první pokus mě neodradil, právě naopak. Takže znovu a lépe!

Co se minule nepovedlo? Zaprvé: zima na nohy. Řešení: pořádné kalhoty a tlusté podkolenky. Zadruhé: defekty. Vyřešeno výměnou sjetého předního pláště za nový, sice pomalejší, ale o to neprůstřelnější. A dvě náhradní duše místo jedné. Zatřetí: bolavé achillovky ještě měsíc po závodě. Nový plán: nehonit se tolik a v případě problémů včas skončit bez ohledu na výsledek. A co se minule povedlo? Měl jsem podstatně víc tréninku, letos to bylo sotva 500 km. No nic, aspoň jsem odpočatý do zásoby :-).

První okruh byl ve znamení tlačenice s auty - na sto cyklistů, i když jedou předpisově jeden za druhým, úzké okresky prostě nestačí. Naštěstí jsme se celkem rychle rozptýlili. Od začátku jsem nasadil pohodové tempo a po každém kole pauzu na krajíček chleba a protažení nohou. Okruhy pomalu ubíhaly až skoro do svítání. Ježci jsou moje prokletí! Dvěma jsem se vyhnul, před třetím jsem stačil hodit jenom rychlou myšku a líznul jsem ho pneumatikami. Naštěstí to přežil a po opatrné domluvě odešel ze silnice. Žádná z nachytaných bodlin neprošla do duší, tak se jelo dál. K ránu jsem zjistil, že už se nějak moc ospale motám, tak jsem na hodinku (nakonec z toho byly dvě) zalezl do spacáku. Přes den přešla jedna drobná přeháňka a pak asi hodinový ceďák, ze kterého jsem si půlku užil na trati a druhou v depu na svačině. Motor fungoval spolehlivě až do dvanáctého okruhu, kdy se zase začaly hlásit achillovky. Tak jsem závod dvě hodiny před koncem odpískal (stejně bych loňský rekord nepřekonal) a zašel si do restaurace na pořádný oběd. Nejlepší moravský vrabec, jakého jsem kdy jedl :-). Celkem tedy o tři kola míň než minule, ale tentokrát bez jakýchkoli zdravotních následků, takže víceméně úspěch - svoje limity mám zmapované a v současné konfiguraci už je asi nepřekonám.

Co příště? Skvělou závodní atmosféru si ujít nenechám, ale jestli do té doby nepostavím nějaké rychlejší kolo, zúčastním se asi jenom jako pomocník a divák. Tak nashledanou za rok!

Galasova "koupací" cyklojízda (Praha, červenec)

Tradiční čtvrteční večerní vyjížďka z Folimanky. Svezli jsme se přívozem přes Vltavu a po cyklostezkách směr Barrandov. Cíl byl v centru na náplavce.

Festival fantazie (Chotěboř, červenec)

Letos jsem si na FF naplánoval celý týden dovolené, ale zasáhla práce a první tři dny jsem strávil na služební cestě. No nic, stihnul se aspoň kousek.

Vyjel jsem opět z Prahy po vlastní ose. Tentokrát s lowracerem místo favorita (už si věřím i na hlavních silnicích), s elektronickou mapou v telefonu místo nepraktického autoatlasu a s lépe naplánovanou trasou. U Golčova Jeníkova jsem narazil na past: jako na potvoru zrovna ta moje silnice do Chotěboře byla uzavřená kvůli výměně asfaltu. Ale naštěstí všechny mosty stály, většina povrchů už byla hotová a i odfrézované úseky kolo bez problémů projelo. Nakonec cesta uběhla celkem rychle: i když jsem vyjel až někdy v půl dvanácté, v Chotěboři jsem byl před šestou a ještě jsem stihl večerní program.

Po jednom a půl dni na festivalu jsem rovnou vyrazil dál na východ:

Lehokolový šampionát (Hodonín, červenec)

Žádné lehokolové závody u nás dosud neexistovaly, tak nezbylo než si je uspořádat. Ověřovací nultý ročník šampionátu vymysleli a zařídili kluci z LSH. Akce trvala od středy do neděle, asi nejzávodnější den byla sobota (tedy aspoň z mého pohledu - přijel jsem až ve čtvrtek odpoledne). Základna byla na pustém automobilovém cvičišti v Pánově u Hodonína, hned vedle motokárové dráhy (a paintballového hřiště, naštěstí mimo dostřel). U motokár mají i bistro, takže o jídlo, pití a jiné zázemí není nouze (útrata v bistru byla jedinou podmínkou účasti, aby majitelé z naší návštěvy aspoň něco měli). Ze závodů jsem se zúčastnil časovky do vrchu (na cyklostezce u Kyjova), slalomu tříkolek, stíhaček dvojic a časovek na okruhu. Nedopadlo to špatně - každodenní dojíždění sem a tam přes čtyři kilometry a osmero semaforů asi dělá své a sprinty mám natrénované rozhodně líp než celodenní maratony.

Když se zrovna nezávodilo, bylo dost času na zkoušení ostatních kol (na tolika různých typech jako tady jsem se ještě neprojel), sbírání inspirace, blbnutí na okruhu nebo motokárové dráze (když nejezdily motokáry) a hlavně klábosení s bandou stejně "postižených" nadšenců. Celkově to byla super akce a už teď se těším na příští ročník.

Setkání lehokol (Nivnice, září)

Předchozí lehosrazy mě navnadily tak, že jsem si největší akci roku nemohl nechat ujít. Základna byla v Nivnici u Uherského Brodu; o organizaci se postaral Azub, který zrovna slavil svoje patnácté výročí. Na programu byly vyjížďky po okolí, závodění, přednášky cestovatelů, návštěva v azubí dílně, víno, ženy, zpěv a samozřejmě klábosení a okukování všech těch kol, která se moc často na jednom místě nevidí.

Na místo jsem se dopravil po vlastní ose z Olomouce, kde mě vyklopil vlak. Cesta ubíhala celkem v pohodě až někam do Napajedel, odkud jsem to - nemaje v mapě vrstevnice - krosnul přímou čarou na Uherský Brod a trefil tak nejvyšší hory v celém okolí. Hezké výhledy, ale byla to dřina. Zpátky jsem radši jel rovinatější oklikou přes Uherské Hradiště, po příjemných cyklostezkách kolem řek a kanálů.