Po loňském relativním úspěchu jsem neodolal a přihlásil se zas. Nové gaučokolo ještě není hotové, tak jsem vytáhl ze stáje druhého nejrychlejšího koně, favorita. Nejdůležitějším bodem plánu bylo zlepšení navigace. O to se měl postarat telefon s mapou a GPS přidělaný na horní štangli a za jízdy průběžně dobíjený dynamem, ale ztroskotalo to na nevyzkoušeném novém USB kabelu, který trpěl špatným kontaktem. Nakonec situaci zachránil plán B: narychlo načmáraný itinerář se všemi vesnicemi a křižovatkami, který jsem se cestou do Brna našprtal nazpaměť. Nakonec jsem drobně bloudil jenom asi třikrát a skoro nikde jsem nemusel zastavovat, což mi oproti loňsku ušetřilo víc než hodinu.
Počasí bylo krásné, jasno a teplo. Od rána foukal silný vítr od jihovýchodu, takže jsme první dvě třetiny okruhu jeli proti němu (typická situace: kopec dolů, ležím na řidítkách, v očích smrt, na tachometru patnáct a šlapu jak křeček, abych to tam aspoň udržel). Slábnout začal až večer, když jsme ho měli v zádech - jak jinak. Lowracer by se hodil, i když na druhou stranu o šest kilo lehčí favorit nebyl k zahození, když došlo na kopce (jenom těch převodů by potřeboval víc). Svačení rozvržené po dvaceti kilometrech se osvědčilo, pohorky místo polobotek taky (zaklesnou se do pedálů skoro jako do klipsen). Pravá achillovka začala po 150 km bolet úplně stejně jako minule, čímž mám definitivně potvrzeno, že je závada v ní a ne v typu kola nebo bot. Třístovku tedy raději zkoušet nebudu - sport je jedna věc, masochismus druhá :-).
Druhý (počítáno od nuly) ročník závodů byl trošku komorní, zúčastnilo se jenom asi dvacet lidí. Celá akce trvala od čtvrtka do neděle; já jsem dorazil v pátek odpoledne a odjel v neděli ráno, tak moc vyčerpávající reportáž nepodám. V sobotu dopoledne jsme jeli třicetikilometrový silniční okruh po stejné trase jako loni. Jako jediný zábradlista (na novém ležáku mi teprve schne barva) jsem s vypětím všech sil dojel na krásném druhém místě od konce :-). Na odpoledne byl v plánu zábavný program pro děti (bumerang, vzduchovky a podobně), ale Perun zrovna venčil bouřky, tak se to odložilo na neděli. Celkově to i tak stálo za to, aspoň jsme si poklábosili a okoukli nové stroje.
Bez pořádného závodního kola nemá cenu hlásit se do závodů, tak jsem se letos zase flákal v depu (stavění stanů, mazání chlebů, míchání šťávy, fotografování a tak dále). Počasí nám přálo: přes den sice vedro k padnutí a trochu vítr, ale v noci bezvětří a příjemné teplo, takže se našlapaly pěkné výsledky a padl devět let starý ženský rekord. Abych nezakrněl, zajel jsem si aspoň dvě kolečka: jedno hned po startu, druhé po půlnoci závodním tempem. Jelo se krásně, chvíli jsem dokonce táhnul skupinku žiletkářů, ale moc dlouho mi to machrování nevydrželo (a ani nemá ten efekt, když mi skládačka vrčí jako elektrokolo :-) ). Příště už snad pojedu naostro.
Pro zajímavost přikládám galerii křižovatek a obtížných míst na trati:
