Osmnáctý ročník naší oblíbené čtyřiadvacetihodinovky se vydařil. Čerstvě zrekonstruovaná oratoř (tři sprchy místo jedné a hromada dalších vylepšení), opačný vítr než obvykle (tj. tentokrát byl proti jenom na poslední třetině okruhu), ve dne horko, v noci příjemně a bouřky jenom před a po závodě, ne během něj. OTT dostal trochu nového asfaltu, takže je sice pořád stejně hrbatý, ale už tam aspoň nestraší volný štěrk a výmoly. Před Blučinou a v Opatovicích se vedle silnice cosi kopalo, tak se tam jezdilo střídavě na semafory (pro závodění nic moc, ale na druhou stranu ideální příležitost pro vybalování tatranek). Před Újezdem vyrostl nový supermarket a udělali pro něj i odbočovací pruh, takže vzniklo rozšířené místo, kde se dá pohodlně vyhýbat s auty.
Na start jsem nastoupil s oceláčem odlehčeným o spodní nosič, v brašničce pohotovostní nářadíčko, dvoulitrový pytel s vodou a pár tyčinek. Víc zásob nemělo cenu tahat, stejně jsem po každém okruhu zastavoval (většinou kvůli záchodu - snažil jsem se pořád hodně pít, protože zanedbaná žízeň se špatně dohání). Natrénováno jsem měl jako nikdy předtím, kolo bez obvyklých patnácti kilo bagáže startovalo jako raketa a zatáčky řezalo jedna báseň. Kilometry slušnou rychlostí přibývaly až do rána a zdálo se, že můj rekord z roku 2014 konečně padne. Až mě najednou v půlce devátého okruhu zradilo pravé koleno - zas ty vazy nad čéškou, které se už víc než rok neozvaly a myslel jsem, že je od nich definitivně pokoj. Takže konec po 255 km a do příště mám za domácí úkol upravit si SPD tretry tak, aby se chodidla dostala do přirozenější polohy se špičkami dál od sebe.
Díky všem organizátorům i spoluzávodníkům za skvělou akci!
Týden po K24, když si ještě nejsem jistý strukturální integritou kolen, by další maraton nebyl dobrý nápad, tak jsem se přihlásil mezi organizátory. Práce je to celkem jednoduchá: flákáte se na jednom z otočných bodů, zapisujete projíždějící závodníky a řídíte provoz, aby někoho při otáčení do protisměru nepřejelo auto. Směny se střídají po několika hodinách a když to vyjde, tak se v noci i trochu vyspíte.
Průjezdy se normálně zaznamenávají jenom čárkami, takže se nedozvíte nic kromě celkového výsledku. Kdyby vás zajímaly průběžné informace o časech jednotlivých průjezdů, podívejte se do téhle tabulky - jde o přepis mého pracovního šmíráku, neúplný a nepřesný, ale lepší než nic.
Mezi Louny a jihovýchodním cípem Prahy pendluji celkem pravidelně, podle času a nákladu buď autobusem (1 h dálkový bus + 1 h MHD) nebo kolmo (cca 4 h jízdy + asi půlhodina přestávek). Moje oblíbená trasa vede přes Peruc, Velvary, Kralupy a povltavskou stezku. Většinou nic, co by stálo za zápis do kroniky (běžné nudné dojíždění do práce), ale tentokrát jsem u Vltavy potkal českou rodinu s hezkou doma dělanou rikšou a na zpáteční cestě švýcarskou rodinu cestující někam na Berlín se dvěma lehokoly. To už nešlo nevyfotit.
Mám cestovní kolo, na kterém se dá bez následků ležet a šlapat třeba týden v kuse. A ten týden volna mám taky. Tak už bych mohl konečně vyrovnat skóre Poláků a Maďarů a dojet na sraz po vlastní ose, ne? Vyrazil jsem v neděli ráno z Loun přes Chříč, kde kamarádi potřebovali pomoct s úklidem zámku, do Prahy. Tam jsem se celé pondělí marně snažil vzpamatovat z rakovnických a křivoklátských kopců. V úterý jsem vyjel dál na jihovýchod a ve čtvrtek večer, po celkových cca 400 kilometrech a dvou nocích v grandhotelu Les, jsem dorazil do cíle v autokempu Apollo.
Lehocyklistů se sešlo jako obvykle spousta (z Čech, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa, Slovinska a kdoví odkud ještě), bylo na co koukat a o čem klábosit. Projezdili jsme okolí od Pálavy po soutok Dyje s Moravou a ochutnali všechno, co se dá v tomhle vyhlášeném vinařském kraji ochutnat (myši v kempu mezitím ochutnávaly naše zásoby a komáři nás). V pátek a sobotu večer Azubáci rozbalili bazar, tentokrát opravdu bohatý (kdybych tak před dvěma měsíci věděl, co všechno tady najdu...).
Nedělní cesta zpátky (kombinace vlaku a kola) už nebyla ničím zajímavá, tedy kromě bouřek a smyku na mokré zatáčce těsně před cílem, kde jsem málem přišel o všechny bowdeny a kablíky na řidítkách. Jestli to vyjde, pojedu na příští sraz na tříkolce, které takovéhle věci nehrozí. Lehu zdar!
Chtělo by to nějakou pořádnou expedici. Okruhů podél hranic republiky už jiní zajeli nepočítaně, přejezdů odněkud někam si užívám dost, co takhle vyrazit kolem světa? Přitom vůbec nemusím překročit hranice, obcí s cizokrajnými názvy máme u nás dost! Takže tímto zakládám sbírku s následujícími pravidly: musí jít o oficiální název obce (s cedulí u silnice) a aspoň jeden směr (na místo nebo domů) musím došlapat vlastní silou. Na jeden zátah to není reálné, budu pokračovat kousek po kousku, dokud mě to bude bavit.