Léto přichází, COVID-19 odchází a vypadá to, že posledním květnem začíná vynahrazování všech zrušených akcí za předchozí rok. Závod horských kol v hradeckých lesích je obrovská akce pro široké spektrum závodníků od nejmenších dětí (krátký Kids' cup) přes méně náročné sportovce (30 km po víceméně sjízdných lesních cestách a silnicích) až po hardcoristy (to samé s 30 km bahnokrosu navíc). Zúčastnil jsem se jako doprovod a vyprošťovák pro kolegyni na tříkolce; horské kolo sice nemám, ale na tu střední trať není nezbytně nutné. Uvažoval jsem o favoritu, ale rozhodující podmínka nakonec byla "musí se spolu s tříkolkou vejít do fábie" a tu splňuje jedině skládačka, a to ještě rozebraná. Převodů i brzd má dost, snad se nerozsype...
Kategorie hardcore startovala první, borci vyrazili snad čtyřicítkou, no nazdar. Naše tříkolová formule naštěstí tak rychle nejezdí, jinak bych ji mohl doprovázet maximálně pohledem. Na trati jsou čtyři náročnější místa: sjezd po prudké bahnité pěšince plné kořenů a vymletých koryt (zvládli jsme beze ztráty kytičky), nájezd na hráz u rybníka (past na podvozky s nízkou světlou výškou), úzká lávka přes potok (přenášení) a závěrečná cílová klikatice (vynáší a převrací). Jinak to nebylo tak hrozné, jak jsem se bál. Skončili jsme na krásném, s nikým neporovnatelném místě, bláto až za ušima a úsměvy od ucha k uchu.
Letošní cyklojízda jela z pankráckého parku přes magistrálu, Václavák, Náměstí Republiky a Husákovo ticho (Těšnovský tunel) na ostrov Štvanice. Datum vyšlo na čtvrtek (byl zrovna Světový den jízdního kola), čas na půl sedmé večer a počasí na jedničku. Účastníků bylo něco kolem 500, doba zdržení na křižovatkách mezi 5 a 10 minutami, nic dramatického. Akci organizoval AutoMat (zvládli to výborně), zaštiťovala OSN, zabezpečovala policie a účastnilo se mimo jiné asi deset velvyslanectví.
Katanga je malá továrnička v Brně, kde se vyrábějí velomobily WAW, čtyřkolky Pony4 a náklaďáky Armadillo. Kromě toho tu probíhá vývoj lehkého elektricko-šlapacího autíčka s pracovním názvem VM45, které míří do málo probádané oblasti mezi velomobilem a automobilem. Za pozvání na exkurzi děkuji kolegům z LSH, za odborný výklad posádce Katangy.
Dovolené mám letos ještě dost, tak zase zkusím došlapat na mezinárodní sleh po vlastní ose a cestou vyzobat z mapy pár zajímavých vesnic do sbírky. Vyrazil jsem v neděli odpoledne s větrem v zádech z Prahy, skoro všechna auta jela opačným směrem, takže pohoda. V úterý jsem celý den moknul uprostřed Žďárských vrchů, ve středu jsem mezi poli a vinicemi jižní Moravy marně hledal obyvatelný les (poznámka pro příště: na úbočí Pálavy pod Dívčím hradem se kvůli svahu, komárům a neustále střílejícím poplašňákům nedá spát) a ve čtvrtek odpoledne jsem se konečně doplazil do autokempu Lučina u Tvarožné Lhoty. Kemp je příjemný a dobře tam vaří, jediný nedostatek jsou prakticky nepoužitelné sprchy na mince: máte omezené litry i čas a někdy k vám ani nedoteče teplá voda. Lepší je připlatit si za chatku s vlastní sprchou nebo si vystačit s umyvadlem.
Užil jsem si dva večery klábosení s kolegy gaučisty a páteční rekreační vyjížďku, v sobotu dopoledne už jsem musel zase sbalit saky paky a vyrazit domů, protože mě ve středu o 400 km dál čekala práce. Trasu jsem si vybral rovinatou a rychlou, jelo se krásně, v neděli večer jsem se utábořil nad Třebovským sedlem, navečeřel se - a to byla chyba, ten salát s majonézou byl asi špatný, takže jsem pak celou noc běhal okolo stanu a hnojil les. Ráno jsem se probral ještě utahanější než večer a zvládl jsem dojet už jenom do Třebové na vlak. Volné úterý přišlo vhod, tak dlouho jsem snad ještě nikdy nespal.
Co z toho plyne? 100 km denně se dá vydržet docela dlouho, ale je nezbytně nutné v noci pořádně spát, trávit a regenerovat zásoby energie. Jedna nevydařená noc znamená zásek na celý den, možná i dva. Je dobré přihodit si pár rezervních dnů do cestovního plánu.
Musím si trochu rozvolnit pravidla, některé z navštívených osad neměly klasické cedule u silnice. Ale o to těžší bylo se k nim dostat, takže si místo ve sbírce zaslouží.