Pouštění draků je kratochvíle tradičně spíše podzimní, ale to neznamená, že by se to jindy nesmělo. Na louce mezi křižovatkou Vypich a oborou Hvězda se koná tradiční pouštění draků na Nový rok dopoledne, zhruba od 9 do 11 hodin (tedy v době, kdy normální lidi ještě dospávají po půlnočních oslavách). Nic oficiálního, masového ani organizovaného, prostě kolegu Draka napadlo, že si půjde zalétat, a kdo chce, může přijít taky. Kdyby vás řiditelní draci zaujali, najdete další informace na jeho stránkách.
S K24 už to vypadá bledě, co zkusit něco jiného? P24 se jezdí začátkem června poblíž Pardubic. Okruh měří 7 km, po dobu závodu je na něm jednosměrný provoz a všechny křižovatky hlídají pořadatelé, takže máte pořád přednost (luxus!). Soutěží jednotlivci i družstva (štafety), limit je 200 závodníků a kupodivu se ani zdaleka nenaplnil. V sobotu od 10 hodin proběhl doprovodný hodinový paracyklistický závod, v poledne odstartovala hlavní 24hodinovka. Čtvrt hodiny před startem jsem se dozvěděl, že jsou povinné helmy (pravidla na síti dlouho nebyla k dispozici a na dotaz jsem dostal odpověď, že nic nad rámec dopravních předpisů není potřeba). No nic, naštěstí mě nevyhodili. Okruh začíná sjezdem od Kunětické hory do Ráb. Nabranou rychlost si udržíte přes Brozany až do Starého hradiště, kde je potřeba trošku přibrzdit kvůli ostré pravé zatáčce. Následuje rovinka zakončená půlkilometrovým stoupáním do Hradiště na písku (nejhrbatější povrch z celého okruhu), další ostrá pravá a nakonec rovný úsek skrz les s jedním hupánkem před startovní zatáčkou.
Počasí spolupracovalo luxusně: deště dohromady asi půl minuty, vítr půl okruhu v zádech, čtvrt z boku a čtvrt v závětří mezi stromy. Za takových podmínek by byla ostuda aspoň nevyrovnat rekord z mé první K24, tak jsem to pořádně napálil a do půlnoci stihnul natočit 260 km. Šlapat, pít, každou hodinu krátce zastavit na protažení, svačinu a doplnění vody a tak pořád dokola. Myslel jsem, že to vydržím až do konce, ale ve druhé polovině noci mi začal postupně klesat výkon a za úsvitu kolem půl páté mě najednou přepadla taková ospalost, že jsem měl problém udržet rovnováhu a otevřené oči. To už je o hubu, tak jsem nejkratší cestou zapadl do spacáku a dal si hodinového šlofíka. Pomohl náramně, ospalost zmizela, nohy se vzpamatovaly a dál se jelo jedna báseň. Když jsem to čtvrt hodiny před koncem zabalil, na tachometru svítilo číslo 436 - rekord padl o 10 kilometrů, hurá, konečně! Ovšem za ideálních podmínek, bez defektů, protivětrů a čekání na křižovatkách, takže zas až taková sláva to není. Pro příště (jestli nějaké příště bude) musím sestrojit něco rychlejšího. Už se na tom pracuje :-).
Většina slehů se odehrává daleko na Moravě, tenhle byl pro mě luxusně blízko. Vyjel jsem ve čtvrtek ráno z Loun, půl dne spotřebovalo kopcovité Rakovnicko, do plzeňského autokempu Bolevák jsem dorazil až po setmění. Bydlí se tam dobře, umývárny čisté a bezbariérové (sprchy sice zase na mince, ale času dávají dost, umýt se stihnete v klidu) a překvapivě málo komárů. Bydlet můžete buď v chatkách, nebo si přivézt vlastní stan nebo karavan.
V pátek jsem zaspal začátek vyjížďky, tak jsem vyrazil v protisměru, abych aspoň někoho potkal, a dojel jsem aspoň kousek za Dobřany. Navigace po Plzni není úplně triviální: jako rodáka z města, kterým protéká všehovšudy jedna řeka, mě zdejších pět poněkud mátlo :-). Sobotní výlet do Plas už jsem si užil celý a nejvíc fotek pochází z něj. Z nedělní vyjížďky jsem stihl už jenom společný oběd v Rokycanech, potom jsem pokračoval dál na Hořovice a Prahu (poznámka pro příště: hlavní silnice Mirošov - Komárov je bez problémů použitelná, souběžnou cyklotrasu ocení spíš milovníci terénu, kopců a zajížděk).
Po loňské pauze aspoň něco. Snadno dosažitelné cíle uprostřed republiky už mám vyzobané, zbývá posledních pár odlehlých míst.