Po smíšených zkušenostech s předním náhonem jsem zvolil konzervativnější zadní a k tomu běžnou geometrii s kladným závlekem. Zdrojů inspirace bylo mnoho, resp. obšlehnul jsem, co se dalo :-). Díky patří Ninkovi za Oceláč Mk.3, Jirkovi za dřevěné sedlo a technické detaily, Cobikovi za Cyklotruck, Radkovi za světla a firmě Fote za možnost využití strojního vybavení.
Geometrie vychází z Oceláče, liší se jenom v detailech. Úhel osy řízení 70°, úhel páteře rámu 20° (kolmo na osu řízení), závlek 50 mm, rozvor 1300 mm, rozložení váhy předek:zadek 53:47 % (bez dolního nosiče cca 55:45), přední kolo 406 (20") s dynamem SON Delux, zadní 559 (26") s hybridní převodovkou CS-RK3, diodová světla. Materiál a součástky vyšly na více než 20000 Kč - holt už to není nízkonákladový prototyp jako minule a zásoba použitelného šrotu ve sklepě je skoro vyčerpaná.
Dokonale sžitý se s kolem cítím až někdy od 3000 km. Oproti pythonu je to samozřejmě nebe a dudy, na tomhle se dalo jezdit od prvního okamžiku, ale nějaké reflexy stejně bylo potřeba vypěstovat: jak a o kolik je potřeba točit řidítky, v jaké poloze musí být nohy při ostré zatáčce, kdy se potkávají paty s předním kolem, jak moc můžu klopit zatáčky, jak se nadlehčovat v sedle při přejíždění hrbolů, jak úzkými místy ještě projedu a tak. Jízdní vlastnosti hodnotím jako velmi dobré. Stabilita ve vysokých rychlostech dobrá, v nízkých dostatečná (se řidítky typu "superman" by byla ještě lepší); dá se ustát i nadskočení do vzduchu. S těžkým nákladem je to trochu horší, rám na něj původně nebyl konstruovaný a i když jsem použil tlustší jekl, nemá dostatečnou torzní tuhost a při rychlých pohybech řidítek je cítit, že kmitá. Ale není to nic fatálního, kmity se rychle tlumí. Rejd stačí pro otočku do protisměru na běžné silnici. Šlapky jsou zbytečně vysoko, příště bych je dal o kus níž (nebo sedačku výš), aby se líp prokrvovaly nohy.
"Sériové" Oceláče mají rám z 1,5mm jeklů, já jsem použil 2 mm - jednak proto, že 1,5 jsem nesehnal, a jednak proto, že dvojku jsem schopný bezpečně svařit i v ne úplně ideálních polohách. Páteř rámu je 40×30 mm (položená naležato, aby chytala vodorovné síly od řetězu, ale ve svislém směru pružila), zadní vidlice 20×20, nosiče 15×15×1,5.
Rozcvičil jsem se na posuvném středovém složení (na svarech je to poznat). Obvykle se řeší upevněním trubky na vodorovnou destičku a přitažením čtyřmi svislými šrouby proti druhé destičce nahoře, ale to by se mi špatně vařilo, tak jsem dal desky svisle a šrouby vodorovně. Výhodou je, že se potom šlapák nedá přišroubovat nakřivo. Nevýhodou je, že když si desky při vaření zapomenete něčím vypodložit (jako já), na rám ztloustlý barvou už je bez broušení a zaškrabávání nenarvete.
Sehnat nedětskou dvacetipalcovou přední vidlici s úchytem na kotouč není úplně triviální, tak jsem to vyřešil zkrácením a úpravou starší 28" vidle. Vzhledem k tomu, že je z poctivého dvoumilimetrového železa, nebyly s vařením problémy. Plán dále počítal s využitím původní hlavové trubky:
V té ovšem převládala mosaz, která se pod elektrodou doslova vypařuje. V žádném okolním železářství nebyla k dostání vhodná náhrada, tak jsem nakonec trubku úplně vypustil:
Díry v jeklech jsou volné, misky drží v destičkách s vysoustruženými přesnými dírami (ten divný tvar mají kvůli tříčelisťovému sklíčidlu, čtverec by nešel upnout). Nožičky "mostu" jsou do přesné roviny zafrézované, pilníkem bych to nedal. Přesné sesazení před přivařením zajistila vložená vidlice s dotaženými ložisky. Později se ukázalo, že budou nutné nějaké svislé vzpěry, protože se kvůli pružnosti rámu misky ložisek navzájem přibližují o několik desetin milimetru a to by nedělalo dobrotu. Ložiska pocházejí ze stejného kola jako vidlice a na svůj věk vypadají velice zachovale, jenom jsem pro jistotu vyhodil původní věnečky a nahradil je větším množstvím volně ložených kuliček.
Zadní vidlice je asymetrická, postavená okolo kola se symetrickým výpletem. Tím se kromě zlepšení pevnosti výpletu vyřešilo i míjení řetězu se širokou pneumatikou a blatníkem.
Tvar sedačky jsem určil vyfocením svých zad a obkreslením v cadu. Na první pokus to nevyšlo, hrb pod páteří byl moc vysoký a koncové oblouky moc sevřené. Druhý pokus už dopadl použitelně, tak jsem podle něj vypižlal z lepšího materiálu třetí, finální verzi. Hlavní podélníky jsou z 15 mm tlusté železniční překližky (stačila by i tenčí), postranice ze 4mm nábytkové, příčky jsou 10mm buková kulatina. Kdybyste to chtěli taky zkusit, tady máte šablonu (tiskněte na A4 v měřítku 1:1).
Sedačka drží na dvou 10mm tyčkách. Závity mají jen na koncích, takže přesně vystružené díry v rámu a sedačce sedí na hladkém středu a neviklají se. Příslušných děr má sedačka tři páry, aby šla v případě potřeby posunout o kus dopředu. První zkušební jízdy absolvovala sesazená nasucho, slepil jsem ji až po vyklepání do finální šířky po natření rámu (pozn.: opravdu není záhodno patlat si příliš dlouho prsty v kanagomu, svědily mě ještě den poté).
Řidítka pocházejí ze stejného kola, ze kterého jsem vykuchal středovou trubku. Z "vlaštovek" se vyřízl prostředek, otočil se vzhůru nohama a upiloval se natvrdo připájený představec. Zbytek vznikl z několika dalších trubek a objímek a je stavitelný vodorovně, svisle i úhlově. Celá tahle páka se dá zvednout na osičce procházející představcem, což usnadňuje nasedání, sesedání a tlačení.
Na Oceláčích jsou standardem řidítka typu "superman", čili takové široké účko okolo kolen, které se drží rukama nataženýma dopředu (viz fotky: 1, 2, 3). Mají výhodu v lepší stabilitě, protože mají těžiště kousek před osou řízení. Projevuje se to hlavně v nižších rychlostech, kde moje "kormidelní páka" s těžištěm daleko za osou padá přesně na opačnou stranu, než by bylo pro udržení rovnováhy záhodno. Vybral jsem si ji ze čtyř důvodů: větší rejd, užší profil, menší váha a hlavně bezpečnost při pádu na bok, což je nejčastější karambol vůbec a už jsem si ho několikrát vyzkoušel. Supermany se při takové příležitosti můžou ohnout, zlomit nebo zapíchnout do stehna, páka se většinou ani nedotkne země.
S takhle úzkými řidítky není jiná volba než integrované brzdovo-řadicí páčky. Brzdové páky jsem o kousek zkrátil, aby se nepotkávaly s nohama. Krokový mechanismus přesmykače jsem musel upravit zvětšením jednoho zubu, protože nábojová převodovka má krok pro rychlý převod o pár milimetrů kratší a volně vedené lanko se prověšovalo tak, že vypadávalo ze zářezu ve vodicí kostičce. Obě páčky navíc dostaly spínače brzdových světel a podsvícení řadicích stupnic, protože jinak se za tmy nedá poznat, co je zařazeno.
K přehazovačce není problém koupit hák na osu. Problém je jen v tom, že není stavěný na můj úhel drážky ve vidlici a na obrovský 34zubový pastorek. Ale nevadí - kde je svářečka, tam nejsou nekompatibilní díly:
Zpočátku mi na druhém největším pastorku občas přeskakoval řetěz, ale bylo to jenom špatným seřízením, teď už přehazovačka (Shimano Acera) chodí uspokojivě. Jediný nedostatek je pomalejší řazení do rychla na posledních třech pastorcích, což je způsobené tím prodlouženým hákem - vodicí kladka je od menších pastorků dál, než výrobce počítal. Osvědčily se stavěcí šrouby na řadicích páčkách, bez možnosti šroubovat za jízdy a poslouchat odezvu řetězu by to asi vůbec nešlo vyladit.
Tahová větev řetězu je vedená přes kladku a krytá plovoucími trubkami, zpátečka se táhne mírně ohnutou pevnou trubkou a těsně za převodníkem visí na vodicí kladce z přehazovačky, aby nepřekážela přednímu kolu. Drážka tahové kladky má ploché dno a je tak široká, aby v ní řetěz mohl volně cestovat ze strany na stranu podle zařazeného pastorku a zbytečně se stranově nenamáhal. Trubky jsou polyamidové pneumatické hadice 15×1,5 mm, vyrovnané v horké vodě a s konci rozšířenými nad plynovým sporákem pomocí kuželovitého přípravku:
Na druhém obrázku je dobře vidět, jak spodní trubka plní svůj účel. Zadní horní mezi pastorky a hlavní kladkou je zvenku skoro čistá, ale možná je to jenom tím, že z ní špína rychle opadává. Sundavat ji nebudu; sice by ubylo trochu tření a zvonění o blatník při zařazeném největším pastorku, ale šetří mi ušpiněné ruce při upevňování nákladu na spodní nosič. Přední horní trubka je nezbytná, bez ní bych byl celý od oleje.
Kliky byly původně 175 mm dlouhé. Na předchozím kole mi i 170 mm připadalo moc, tak jsem pořídil příslušné speciální závitníky a vyvrtal nové díry na 155 milimetrech. Pocitově mi od začátku připadaly akorát, jenom vyžadují dvě věci: nacvičit rychlejší šlapání a hodně přesně vyladit správnou vzdálenost šlapáku od sedačky. Rychlejší šlapání je nutné, protože s kratší pákou dáváte při stejné síle menší moment a výkon musíte dohnat otáčkami. Poloha šlapáku je naprosto kritická veličina: když je moc blízko, bolí šlachy nad čéškami; když moc daleko, bolí achillovky. Jde o klasické RSI, takže bacha, můžete si šlachy odrovnat i trvale! Tolerance je kolem 1 mm, špatné nastavení poznáte až po padesáti kilometrech jízdy a pak musíte pár dní počkat, než se nohy vzpamatují, takže je potřeba hodně trpělivosti. Ale vyplatí se: na tomhle kole teď můžu šlapat libovolně dlouho a kromě případných namožených svalů mě nebolí absolutně nic. To se mi ještě na žádném jiném (stojatém i ležatém) nepovedlo. (dodatek o rok později: kritický je i úhel bot v nášlapech, ten taky může za bolest šlach kolem čéšek)
Spodní nosič je podvěšený pod úrovní řetězu a na kolo se montuje odspodu, aniž by se přitom muselo sundavat cokoli jiného. Horní nosič je taky sundavací, jenom ty šikmé vzpěry, co zároveň drží blatník a brzdové světlo, jsou přivařené napevno.
Blatníky jsou plechové, ocelové. Zadní 26" z místního cykloservisu, přední 20" (vlastně taky zadní) z výprodeje v Azubu během srazu 2015, odkud jsem si přivezl i dynamo, kliky s převodníkem a pár kousků kvalitního bowdenu, který jsem teď použil pro přehazovačku.
První jízda vedla z garáže domů a hned se naplno využila nákladní kapacita pro odvezení zbytků materiálu (jo, na dlouhou tyčovinu je super):
Narozdíl od pythona sedí oceláč na silnici jako přibitý, rovnováha není žádný problém. Spíš byl hlavolam přimět ho k zatáčení: chci doleva, náklon doleva vyvolám krátkým zatočením doprava, to provedu vystrčením té kormidelní páky doleva, jo, už se to naklání, tak teď trochu vyrovnat zatočením doleva, ale né tolik, už zase jedu skoro rovně, tak znova...
Druhá série zkušebních jízd proběhla při měření charakteristik dynama, kdy kolo dostalo i první křest blátem a deštěm (a hned bylo jasné, že se přední blatník bez zástěrky a bočnic neobejde). Šlapu až do 35 km/h, řídím jednou rukou, v druhé držím sešit a místo na cestu koukám na měřáky. Jo, to půjde. Potom jsem mašinu rozebral na součástky, umyl, natřel (zas ta žlutá - ještě mi zbyla), smontoval, seřídil a přes půl roku si hrál s dráty a diodami, aby to jaksepatří svítilo.
Zdá se, že kolo splnilo očekávání. Jsem s ním spokojený.