Pneumatiky jsou velice důležitá, ale také bezkonkurenčně nejporuchovější součást kola. S prázdnou pneumatikou daleko nedojedeme - v zatáčce nás okamžitě shodí, takže si defektu musíme všimnout včas.
Na jaké tlaky pneumatiky nafukovat? Tlak musí být natolik velký, aby se ráfek za žádných okolností nedostal do přímého kontaktu se silnicí. Za bezpečné minimum považuji tři atmosféry, hodně široké pneumatiky (od 2" výš) snesou i míň. Horní hranice tlaku je dána odolností pláště a bývá na něm vyznačená. Jestli chcete jezdit rychle, je dobré pohybovat se někde poblíž této hodnoty. Jestli nemáte pumpičku s manometrem, nezbývá než tvrdost pneumatiky kontrolovat prsty a pohledem na to, jak moc se pod vaší vahou pláště stlačují.
Se vzorkem je to jasné: jestli chcete jezdit rychle po čistém asfaltu, mělo by ho být co nejméně. Drážky na odvádění vody nejsou nutné, akvaplaning se může projevit jedině s podstatně širšími pneumatikami a při rychlostech řádově 100 km/h a výš. Jakmile se ale k vodě přimíchá bláto, začne to bez vzorku klouzat, takže bych pro běžné ježdění doporučil aspoň nějaké základní drážkování. Ve sněhu, blátě a jiných terénech se nejlíp jezdí s pořádnými drapáky, ale na silnici se s nimi zase zbytečně nadřete.
S materiálem to není tak jednoduché, tam jdou požadované vlastnosti proti sobě: čím měkčí guma, tím lepší adheze, ale tím kratší životnost. Levné pláště od Rubeny se pohybují na tom měkčím konci, na silnici drží výborně, ale prošoupete je za rok a propíchne je každý ostřejší kamínek (no dobře, to trochu přeháním). Naopak třeba takový Schwalbe Marathon vydrží celé věky a díky tlusté vložce pod vzorkem ho jen tak nepíchnete, ale za mokra klouže jako čert. Je potřeba najít nějaký vhodný kompromis a pak mu přizpůsobit styl jízdy.
Co s šířkou pláště? Čím větší zátěž, horší terén a čím lepší chceme pružení, tím širší plášť potřebujeme. Úzké pláště jsou lehké a aerodynamické, ale co je nám to platné, když všude kromě hladkého asfaltu musíme zpomalit do kroku, abychom neproštípli duši a nenatloukli ráfek. Moje oblíbená šířka je 47 mm (1,75"), v kombinaci s nějakým hladším silničním vzorkem jezdí velice dobře a zároveň se nemusím bát dlažebních kostek a podobných lahůdek. Samozřejmě ne do každé vidlice dostaneme jakýkoli balón.
Kuriozita pro zajímavost: jednou se mi na boku pláště objevilo asi pět takovýchhle trhlin:
Prostě z nějakého důvodu popraskala vnější vrstva kordu. Kdyby se vám to stalo taky, počítejte s tím, že máte posledních pár set kilometrů do prodření duše o vnitřní stranu dírek.
Tady celkem není co zkazit, duše různých značek se až tak moc neliší; pozor jenom na podezřele levné šunty. Jediný "špek" mi zatím přichystala jedna Kenda, na kterou nechytalo klasické lepidlo na duše, takže po prvním píchnutí šla rovnou do koše. Na druhou stranu zase docela dlouho vydržela.
Duše by měla mít zhruba stejný rozměr jako plášť, případně může být o kus užší. Širší ne, to by se dovnitř nenaskládala. Dovolený rozsah rozměrů na ní bývá napsaný.
Ventilků existují tři druhy:
Klasické (Dunlop, Woods, Velo, DV)
Nejstarší typ ventilku. Stále se používá a prodává, ale už ne všude. Těsnění zajišťuje kousek gumové hadičky nasunuté na duté stopce vložky ventilku (na druhé fotce uprostřed a vpravo). Hadička časem puchří a praská, ale na druhou stranu jde snadno vyměnit. Existují i spolehlivější bezhadičkové vložky (na druhé fotce vlevo), ale ty zase o něco hůř těsní, tak si vyberte. Drobnou nevýhodou dunlopa je, že nejde vcelku prostrčit dírou v ráfku - převlečnou matici je nutné odšroubovat, přičemž se duše pochopitelně vyfoukne. Druhá nevýhoda je, že se hodně těžko shánějí ventilky dostatečně dlouhé na dvojstěnné ráfky (zahlédl jsem je jenom jednou na duších Crivit).
|
Autoventilky (Schraeder, AV, SV)
Dnes spolu s galuskáčem nejrozšířenější typ. Těsní v něm gumový kroužek přitlačovaný pružinou, pro vyfouknutí stačí zmáčknout malý čudlík uprostřed nebo vyšroubovat vložku (pomocí druhého konce kovové čepičky na druhé fotce vpravo nahoře). Ten čudlík musíte zmáčknout i během nafukování, protože pružinu pumpičkou nepřetlačíte. Hubice pumpičky nebo šlaušku na to musí být stavěná a také musí obsahovat zpětný ventil, aby vzduch z otevřeného ventilku neunikal zpátky. Některé autoventilky vypadají jako na fotce, se závitem a pojistným kroužkem (vyrábí např. Rubena/Mitas nebo Schwalbe). Ostatní mají tělo potažené gumou a pojistný kroužek nemají, takže při pokusu o nasazení pumpičky často zalezou do ráfku.
|
Galuskové (Presta, FV)
Nejnovější typ cykloventilku. Má menší průměr než předchozí dva, aby se ráfek nemusel narušovat tak velkou dírou (se staršími ráfky je stále kompatibilní, i když v nich trochu "plandá"), a prakticky vždy je dost dlouhý i pro vysoké komorové ráfky. Na konci má stejný závit jako Dunlop, ale hubici potřebuje jinou: hlubší, s těsněním u vnějšího okraje a se zpětnou klapkou jako pro autoventilek. Těsnění obstarává cosi gumového uvnitř, co v zavřené poloze drží tlak vzduchu v duši, a vroubkovaná matička navrchu, kterou po nafouknutí dotáhnete (během foukání musí být nadoraz povolená). Rozebrat to nejde, konec šroubku je roznýtovaný. Při pumpování opatrně, ten šroubek se snadno ohne.
|
Mezi duši a ráfek patří ještě vložka (alias páska nebo šála). U jednostěnných ráfků brání píchnutí o hlavice niplů, u dvojstěnných brání vyboulení duše do děr nad niply a následnému prasknutí. Ty první nemusí být nijak extra pevné, klidně si je můžete nastříhat ze starých duší. Na tvrdé materiály pozor, některé mívají v místě spoje (u ventilku) pár ostrých rohů, o které se dá píchnout (stalo se mi dvakrát po sobě, pak mi teprve došlo, že to nebyla vada duše). Páska pro dvojitý ráfek musí být mnohem pevnější, aby vydržela tlak vzduchu nad dírami v ráfku; vyrábí se z tlustého polyuretanu nebo pogumované tkaniny.
Nejdřív plášť zasadíme jednou patkou do ráfku. Potom do něj vložíme duši a nakonec zasuneme druhou patku. Duši vkládáme lehce nafouknutou, aby držela tvar a nemuchlala se. Pokud plášť nejde zandat nebo vyndat holou rukou, použijeme montpáky - nejlépe plastové, které nepoškrábou ráfek. Při sundavání pláště je dobré ho napřed na opačné straně zamáčknout doprostřed ráfku - tam je to hlubší, takže nám na druhé straně naopak vyleze výš a půjde líp přetáhnout přes okraj.
Pokud vám to nejde napoprvé, nezoufejte, žádný učený z nebe nespadl. Napopadesáté už to budete zvládat i poslepu :-).