Na FreeHostingu Endora běžà desÃtky tisÃc webů. PÅ™idejte se jeÅ¡tÄ› dnes!
VytvoÅ™it web zdarmaNa FreeHostingu Endora běžà desÃtky tisÃc webů. PÅ™idejte se jeÅ¡tÄ› dnes!
Vytvořit web zdarma
Samohybný gauè tøídy Python (èesky Krajta). Jde o pomìrnì rychlý a pohodlný lowracer, kterému prakticky nevadí protivítr, dokáže podjíždìt závory a i v nejprudších zatáèkách dovoluje normálnì šlapat. Specifikem této konstrukce je øízení nohama a dynamicky nestabilní geometrie se záporným závlekem, která se øídí úplnì jinak než jakékoli jiné kolo a bez nìkolika týdnù tréninku to nejde. Veškerou teorii o pythonech najdete na stránkách python-lowracer.de a openbike.org. Komerènì je nikdo nevyrábí (není divu), takže se veškerá svìtová produkce omezuje na podomácku sestrojené unikáty. V ÈR vím zatím o pìti.
Mùj exempláø se vyznaèuje znaènì pøedimenzovanou konstrukcí a nesourodými nízkonákladovými komponenty, protože byl pùvodnì zamýšlený spíš jako experiment než jako kolo pro bìžné využití. Na pythona má nadprùmìrnou nákladní kapacitu (vèetnì tažného zaøízení pro pøívìs), naopak mu chybí odpružení. Kromì odrazek na pedálech splòuje celou povinnou výbavu i se svìtly. Z dílny poprvé vyjel na jaøe 2012, do definitivní podoby se dostal za dva roky. Od jara 2016 má nového majitele.
Pythoní rám se skládá ze dvou polovin spojených uprostøed èepem øízení - podobnì jako tøeba u kloubových traktorù. Na pøední polovinì je pøední kolo, pohonné ústrojí a øidítka, na zadní pùlce je zadní kolo a sedaèka. Osa øízení prochází kyèlemi jezdce, takže se celé nohy natáèejí spolu s pøedním kolem. To dovoluje rozumnì velké úhly zatoèení, aniž by nohy nebo pedály s èímkoli kolidovaly (bez problémù projíždím pravoúhlé zatáèky na dva metry širokém chodníku). Øetìz je standardnì krátký a nepotøebuje žádné vodicí kladky; navíc je v místech, kde na nìj nelétá špína z kol.
Kolo se záporným závlekem je dynamicky nestabilní, proto veškerou stabilizaci musí obstarávat øidiè. Jediné, co mu v tom trochu pomáhá, je automatické vracení pøedního kola do pøímého smìru (to díky sklonu øídicí osy). Aby držení rovnováhy nebylo moc jednoduché, komplikují ho tøi vìci: nízko položené tìžištì, díky kterému se kolo naklání dost rychle, zrychlování reakcí s rostoucí rychlostí jízdy, a fakt, že nohy šlapou a zároveò musí i øídit (ruce na øidítkách jenom pomáhají a dolaïují, nohy je pøetlaèí). Zvládnout se to dá, ale uèíte se to kompletnì od nuly, protože to s øízením bìžného kola nebo lehokola s kladným závlekem nemá nic spoleèného.
Z konstrukèního hlediska je python až geniálnì jednoduchý a obejde se bez soustruhù a frézek. Moje požadavky byly celkem prosté: jednoduché, robustní a rychlé cestovní kolo. Rám je svaøený z ocelových jeklù a nìkolika kouskù vyøazeného klasického rámu. Sváøení jsem se na nìm teprve uèil, takže podle toho vypadá. Kola jsou standardní 26", jenom jsou oproti bìžnému bicyklu prohozená. Ostatní souèástky jsou "co sklep dal", pøípadnì novì dokoupené.
Prùmìr kol je omezen délkou nohou jezdce, rozvor byl v mém pøípadì omezený polohou závìsných hákù ve sklepì (1,8 m nad podlahou). Jakmile máme tyhle rozmìry navržené, mùžeme si pøibližnì spoèítat síly v zatáèecích ložiskách:

G*WB
F = ------
4*D
Výpoèet je velice zjednodušený, vùbec nebere v úvahu geometrii rámu. Ve skuteènosti je osa zatáèení blíž k pøednímu kolu a váha jezdce se rozkládá na vìtším prostoru, takže skuteèné namáhání ložisek bude menší. Ale v tomto pøípadì je urèité pøedimenzování namístì - namáhání je silnì dynamické, na hrbaté silnici mùžou špièky vyletìt hodnì vysoko.
Použitý materiál:
Celková cena za materiál a souèástky skonèila nìkde okolo 5000 Kè, pozdìjší úpravy a nové souèástky stály zhruba další tisícovku.
Použité nástroje a vybavení:
Prvním krokem byl nácvik vaøení. Poprvé a zatím naposledy jsem mìl sváøeèku v ruce v dílnách na støední škole, což bylo nìjakých devìt let zpátky a ani tenkrát mi to moc nešlo. Pár elektrod a kusù železa tedy padlo za vlast, dokud jsem se nepøestal lekat prskajícího oblouku a dokud se mi v pazourech nevyvinul alespoò nìjaký cit.
Stavbu jsem zaèal pøesnì podle návodu konstruktéra Jürgena Magese pøední pùlkou rámu, konkrétnì navaøením úchytù pøedního kola. První bodové pøichycení probìhlo s nasazeným kolem (které jsem musel ze všech stran dùkladnì zabalit, abych ho nepoprskal žhavou struskou), pøi vaøení naèisto držela geometrii stará vyøazená osa stejné délky a prùmìru, kterou vidíte na první fotce.
Potom pøišlo na øadu naohýbání podélníkù do koneèného tvaru. Bylo potøeba splnit nìkolik protichùdných požadavkù. Pøední konce musí být tak blízko u sebe, aby byly užší než použitá støedová trubka. Sbíhat se musí pod takovým úhlem, aby okolo nich prošly kliky (stejnì nakonec neprošly a musel jsem z nich okrájet trochu pøebyteèného plastu). Støedová trubka musí být co nejblíž ke kolu, abych na ni dosáhl nohama. Ale zároveò musí být podélníky tak daleko od sebe, aby se mezi nì vešlo kolo s tlustou dvoupalcovou pneumatikou. To už se zkombinovat nepodaøilo, proto ty výøezy na vnitøní stranì. Zadní konec byl jednodušší - tam nepøekážejí šlapky, takže úhel sbíhání mohl být pomìrnì široký. Jediným limitem je pevnost, ohyby jsem chtìl mít co nejdál od osy zatáèení.
První ohyb jsem vypižlal metodou pokus-omyl, ale ta je dost pracná, tak jsem si odvodil jednoduchou rovnici:

H*B
W = -----
L
Vzoreèek platí jenom pro dostateènì malé úhly, kdy pøibližnì platí sin(x) = tg(x) = x.
Když se šíøka záøezu pøece jenom pøežene, dá se to vyøešit takhle:
Také se na to dají s výhodou použít špaèky elektrod zbavené obalu. Škvíry a díry jsou nebezpeèné, materiál se v tìch místech rád taví a místo svarù vznikají ještì vìtší díry.
První pøichycení støedové trubky, horní strana:
Uvnitø jsou našroubované staré vyøazené misky, které zaruèují, že se trubka pøi vaøení moc nezdeformuje. Zapouzdøenou osu tam samozøejmì dát nemùžu, vysoké teploty by ji znièily. Ta svislá trubka by chtìla naklonit trochu víc dozadu, ale to jsem v dobì stavby ještì nevìdìl.
Zadní konec:
Svislý kousek i ty dvì šikmé vzpìry jsou jekly 20×20. Ohybové momenty by sice ty hlavní nosníky 40×20 unesly bez problémù, ale zatáèecí ložiska je potøeba umístit co nejdál od sebe, aby se snížilo jejich namáhání. Ty ošklivé svary jsem pozdìji pøebrousil a pøevaøil.
Takhle vypadal pøední konec po dùkladném vyvaøení:
Ty kou�áky jsou snad centimetr tlusté, ale a�, musí hodnì vydržet. Ta rezavá páka pøivaøená k levé misce je tam místo klíèe - trubka se totiž smrskla tak, že už holé ruce nestaèily.
A pomalu se dostáváme k zadní pùlce rámu. Tady je jeden svar, který se mi výjimeènì docela povedl:
Spodní podélníky jsou opìt 40×20, šikmé vzpìry 20×20 a svislý jekl uprostøed je 30×30 s 3 mm silnými stìnami - do nìj pøijdou zašroubovat zatáèecí ložiska. Takhle:
Vnitøní matka horního ložiska je uvnitø jeklu napevno pøivaøená, dolní ložisko se dá v rámci seøizování trochu posouvat. Osa zatáèení je dvanáctimilimetrová pøesná tyè (h7 nebo tak nìjak). Na pøední pùlce rámu ji drží dvì destièky tl. 4 mm s pøesnì vystruženými dírami (èím menší vùle, tím líp se rozloží zatížení). Takhle to vypadalo po sestavení a pøedbìžném bodovém svaøení (tomu pøedcházelo nìkolikahodinové opatrné sesazování a upínání mezi latì a trubky):
Úhel sklonu osy je 65° (pøesnì podle návodu), výsledkem je pøíjemnì silný støedicí moment. Další fotka vznikla o nìjakou dobu pozdìji, po finálním pøivaøení pøedních pøírub, zkrácení osy a vyøíznutí závitù:
Finální seøízení rozteèe ložisek bylo dost pracné, protože jde o staticky neurèitou soustavu a poloha se musí trefit na zlomek milimetru pøesnì. Ale je to jednorázový úkon, od té doby už jsem na matky nesáhl a jenom ložiska èas od èasu domazávám.
Následoval nezbytný pøední blatník:
Jiný než tenhle hliníkový zrovna v cyklokrámu nemìli. Je dost úzký, ale zase se jen tak tak vejde do rámu, takže asi lepší volba nebyla. Pozdìji jsem ho rozšíøil alupáskou, aby se mi za jízdy neprášilo do pusy. Svislé vzpìry jsou k rámu pøivaøené, na šroubování už jsem byl moc líný.
Další krok: sedaèka. Horní konec toho svislého jeklu náhodou vyšel pøesnì do té správné výšky, staèilo ho provrtat a vyrobit dva úhelníky z plechu trojky. Zadní konec sedátka drží šikmo navaøená pøíèná vzpìra 20×20, která klidnì mohla být o kus kratší. Všechny použité šrouby jsou M8.
Mimochodem, ty dva osamìlé svislé svary na vnìjší stranì hlavních podélníkù slouží ke kompenzaci napìtí. Ètyøi kou�áky okolo té rozpìrky pøed kolem udìlaly své a vidlice se moc sevøela, kompenzaèní svary ji roztáhly zpátky do pùvodní šíøky. O pevnost se nebojím, i tak je rám pøedimenzovaný až bìda.
A tady je první verze opìradla:
Je to obyèejná prádelní šòùra s pár drátky uprostøed, umìlými vlákny kolem nich a prùsvitnou bužírkou na povrchu. Neosvìdèila se, dost pruží a po 180 km praskla, tak jsem ji pak nahradil jinou, která má ocelové jádro tlusté jako brzdové lanko. Svislá vzpìra pøed kolem (jekl 20×20) mìla být pùvodnì rovná, ale to nevyšlo, tak jsem ji takhle nadvakrát ohnul, aspoò zbylo pod sedaèkou víc místa na náklad. Zadní vzpìry Ø12 jsou kusy klasické zadní vidlice, horními konci drží na té pøíèné vzpìøe. Výplet opìradla byl moc daleko vzadu a nedosáhl jsem na šlapky, tak jsem v dalším kroku díry pøevrtal a posunul tak daleko dopøedu, jak to šlo:
Tady už vidíte i øidítka. Pøedstavec (jestli se to tak dá nazvat) je svislý kousíèek jeklu 40×20, objímka je vyøíznutá ze stìny téhož jeklu (T 2 mm), návarky se závitem pro dva pøídržné šrouby jsou ocelové kostièky uøízlé z tyèe na plot. Místo na horní stranì pøedního rámu bylo jediné možné, jinam by se øidítka nevešla. Na objímku do ohybu mezi šrouby jsem pozdìji navaøil krátkou housenku pro zvýšení tuhosti a tyhle šrouby s drážkou nahradil inbusy, protože pod sedaèkou není místo na šroubovák. Pevnost a tuhost je OK, øidítka vydržela i lehnutí na bok pøi 40 km/h. Ještì pozdìji jsem objímku i s øidítky nahoøe provrtal, do díry vyøízl závit M4 a zašrouboval další inbusový šroubek, aby se øidítka nemohla protáèet.
No, a nìkde touhle dobou se nám do vìèných loviš� odporouèela skoro tøicetiletá trafosváøeèka MEZ Brumov, kterou jsem to až doteïka vaøil (nalevo). Diagnóza: mezizávitový zkrat na cívce, na kolenì asi neopravitelné. Takže rychle do železáøství pro nový stroj - Omicron Gama 166 (napravo):
Pøechod ze støídavého proudu na stejnosmìrný, z pøecvakávacího volièe proudu s minimem 60 A na plynule mìnitelný od 10 A výš, z neustále se lepících elektrod na pohodlný hotstart a ze tøicetikilového trafa na pìtikilový invertor byl velice pøíjemný.
S Gamou není problém vaøit milimetr tenké trubièky, takže jsem s nosièem nemusel nijak improvizovat a sprskal jsem ho normálnì kou�áky (ty dvì èervené pøíèky jsou ze zbytkù zadní vidlice, obyèejná trubka mi došla):
Nosiè mi sice vyšel ponìkud do vrtule, ale brašnám to naštìstí nevadí. Pevný a tuhý je dost a kupodivu lehèí než nìkteré tovární výrobky z plných drátù. Vzpìra zadního blatníku je opìt pøivaøená napevno. Opìrka hlavy je z nerezové trubky Ø20×1,5 (nebo tak nìjak), která se nám zrovna válela ve sklepì; do vzpìry opìradla je pøišroubovaná (moc to nevyšlo, má vùli a øachtá). Mimochodem, bacha na strusku z nerezových bazických elektrod - pøi chladnutí odletuje na všechny strany s razancí šrapnelu.
Na spodní stranì rámu už jsou vidìt i osièky zadní brzdy, pocházejí z té èerné vidlice v pozadí. Prostorové pomìry pøímo vybízely k použití starší horské brzdy s centrálním lankem, která nám doma zbyla z jiného kola, kterému odešel rám (silnìjší brzda tady nemá smysl, zadní kolo zablokujete prakticky èímkoli). Návarek pro konec bowdenu vyšel pøímo doprostøed vzpìry pod sedaèkou (a tohle zátiší se tøemi svìrkami jsem si prostì musel vyfotit):
Návarek je obdélníèek z plechu ètyøky s dírou se závitem, do kterého je zašroubovaný seøizovací šroubek ze staré èelis�ové brzdy. Kromì toho je v návarku záøez, skrz který se dá vyháknout lanko bez rozebírání pøídržného šroubu u brzdy. Nebýt kabelù ke svìtlùm, dalo by se kolo celkem jednoduše rozebrat na dvì pùlky, protože všechny tøi zbylé bowdeny jsou na pøedku.
Pøední brzda je poctivé véèko, nic slabšího bych neriskoval. Osièky pocházejí z další vyøazené vidlice, pøidìlané jsou na malých konzolách, protože pøední vidlice je o dost širší než zadní (a jinam ta brzda dát nešla). Na fotce vidíte hotové obì pùlky rámu bìhem schnutí základního nátìru:
Jako vrchní nátìr jsem zvolil nepøehlédnutelnou "bagrovou žlu�". Po zaschnutí následovala finální montáž, dostrkání z dílny domù (tou dobou jsem ještì nedokázal ujet ani metr) a zaparkování na háku ve sklepì:
Vyšlo to jen tak tak, jenom jsem ten hák musel asi o centimetr zkrátit, aby zadní svìtlo nedrhlo o podlahu. Na téhle fotce ještì chybí bowden k pøesmykaèi, protože jsem ještì dodateènì kupoval delší lanko. Teï vede po horní stranì levého nosníku, potom 270° smyèkou obtáèí støedovou trubku a zespoda se opírá o seøizovací šroub (opìt ze staré brzdy) zašroubovaný do té vodorovné destièky pøed blatníkem. Vyøíznutí závitu v tomhle místì byla asi nejvìtší pakárna z celé stavby: je krátký a šikmý a není u nìj prostor na vratidlo, takže jsem chudáky závitníky musel mordovat kombinaèkami.
Poslední úpravy pøedstavovala instalace gumových držátek na øidítka, montáž tachometru, provizorní vypolstrování sedaèky a opìrky hlavy molitanem (který tam nakonec zùstal natrvalo), zaslepení volných koncù trubek montážní pìnou (viz foto níže) a pøidìlání zástìrky za pøední kolo, ale bìhem toho už jsem postupnì trénoval jízdu.
Definitivní podoba kola se ladila víc než rok. Úprav bylo mnoho:
Jediné, co ještì postrádám, je stojánek, ale ten není kam dát, tak asi kolo zùstane bez nìj.
První krùèky nemìly s jízdou mnoho spoleèného. Spíš to byla chùze po rukou, pøi které jsem náhodou ležel na kole (velice dobøe jsem se pøi tom bavil, náhodní diváci asi taky). Asi tak po hodinì se mi podaøilo zmapovat, co které pohyby s kolem dìlají, a propojil jsem si v hlavì nové øízení s algoritmy z normálního kola.
Druhý den bylo nejvìtší úspìch to, že jsem dokázal ujet asi dva metry bez opírání se o zem. Na smìr jízdy jsem ovšem nemìl žádný vliv, kolo si jezdilo, kam chtìlo. Tedy jezdilo... byl jsem víc na zemi než v sedle. Je vhodné cvièit na trávì, její odpor pomáhá držet rovnováhu a padání míò bolí.
Tøetí den: pìt metrù v kuse a už jsem dokázal položit ruce na øidítka. Sláva! Zvláštní, jak nové pohyby pøecházejí do krve až bìhem spánku: v prùbìhu dne jsem pokrok prakticky nepozoroval, ale druhý den to najednou šlo o dost líp.
Ètvrtý den už si zhruba vybírám, ke které svìtové stranì budu smìøovat.
Pátý den se udržím na rovné silnici (samozøejmì zatím jenom prázdná pøíjezdová cestièka za domem), motaje se od kraje ke kraji.
Další dva dny jezdím po parku a neustálým klièkováním dìsím nebohé bruslaøe a chodce. Nakonec jsem se dostal tak daleko, že jsem si vystaèil s polovinou šíøky cesty a nauèil se projíždìt zatáèky.
Potom asi tøi dny na prázdné, 4 km dlouhé polní asfaltce za mìstem, s kopeèkem v závìru. Nácvik jízdy na tìžší pøevod a nakonec dokonce první pøeøazení za jízdy (až doteï jsem se neodvažoval sundat ruce z øidítek a šmátrat po páèkách). Následovalo seøizování pøesmykaèe, protože nechtìl øadit na nejmenší talíø a drhnul o øetìz.
Potom ještì jeden veèer v jiné èásti parku: užší cestièky, šotolinový povrch místo asfaltu, ostré zatáèky, prudší kopeèky a tìsné prùjezdy mezi zátarasy pøed mostem. Zatáèení, øazení, brždìní, rozjezdy atd., dokud jsem nebyl jakž takž spokojen.
Další den jsem koneènì vyrazil za nìjakým praktickým cílem: nejdøív do železáøství pro jednu nízkou matku M12 (na zástìrku), potom zadními cestièkami na druhý konec mìsta do cykloservisu, kde jsem se pokusil sehnat malá panoramatická zrcátka a trochu jinak tvarovaný pøesmykaè (obojí neúspìšnì, zrcátko jsem sehnal až mnohem pozdìji v mototechnì). Po návratu domù tachometr hlásí, že máme naježdìno celkem 60 km.
No, a pøichází èas na první ostrou jízdu po silnici. Vybral jsem si svoji oblíbenou trasu do 9 km vzdálené vesnice, kam jezdím k prameni pro minerálku. Ospalé nedìlní ráno, trochu pošmourno, psa by nevyhnal - výbornì, silnice bude prázdná. A taky že jo, za celou dobu jsem potkal všehovšudy asi tøi auta. A když už výlet naostro, tak a� to stojí za to: natoèil jsem 12 litrù minerálky a vzhùru domù. Kymácel jsem se trošku víc než nalehko, ale šlo to. Celková doba jízdy na tìch 18 km byla hodina a ètvrt - zatím slabota, na favoritu to obvykle jezdím pod 50 minut.
Další víkend, stejná trasa, náklad o litr menší. Rovnováha se lepší, náklad už skoro nevnímám. Rychlost se taky zlepšuje, dal jsem to za hodinu. Ale poøád ještì se musím na jízdu plnì soustøedit a dost mì to psychicky unavuje.
Další týden, další pokus. Na jednom dlouhém skopeèku jsem se rozhodl zkusit, kolik z kola vymáèknu. Když jsem se dole posbíral z asfaltu, narovnal naražený blatník a otøel krev, tachometr hlásil maximálku 41 km/h. Takže se prozatím budu pro jistotu držet tøicítky.
O pár týdnù pozdìji. Sobota odpoledne, je krásnì, i když hodnì vìtrno. Dávám si 40 km vyjížïku, jen tak nalehko. Rovnováha se zlepšuje a stabilizaèní program se pomalu stìhuje do pozadí, takže už se za jízdy mùžu tøeba i kochat krajinou nebo pøemýšlet o navigaci. V prudkých kopcích poprvé využívám i nejlehèí pøevod.
Po 500 km už mi to docela zaèíná jít. I šedesátikilový pøívìs tahám bez problémù.
O rok pozdìji (konec léta 2013), celkem najeto 812 km. Svùj 19km "minerálkový okruh" jezdím o 1 km/h rychleji než na favoritu. Mìním pìtikoleèko za sedmikoleèko a rychlost stoupá o další kilometr. Na jaro plánuji poøádný výlet.
Únor 2014: kolo je v témìø definitivní podobì a pøekraèuje jubilejní tisící kilometr. Ètyøicítku už považuji za celkem pohodovou rychlost, bát se zaèínám až pøi padesátce. Rekord mám zatím 57 km/h (jen tak bez šlapání, s kopce a s vìtrem v zádech). Jsem zvìdav, kdy narazím na nìjaký fyzikální limit. Prùmìrná cestovní rychlost se pohybuje mezi 25 a 28 km/h podle délky trasy a tlaku v pneumatikách.
Kvìten 2014: po dlouhém váhání (nemám rád speciální cykloobleèení a cykloboty) jsem pøešel na nášlapné pedály. Tím se odstranila bolest kolen a achillovek, která mì chytla po bøeznovém dvìstìkilometrovém výletu, stoupla cestovní rychlost a vylepšila se bezpeènost - teï už mi nohy ze šlapek nemùžou spadnout. Najeto pøes 2000 km a pøibývá to proklatì rychle.
Èerven 2014: 3500 km, z toho 426 v rámci K24 (mùj vùbec první cyklozávod). Zdá se, že už jsem krajtu definitivnì zkrotil a už mì nièím nemùže pøekvapit. Na øízení vùbec nemusím myslet, chvíli dokážu jet i poslepu. Bìžnì sundavám obì ruce z øidítek, když pøed køižovatkami zároveò øadím a ukazuji smìr (pøípadnì když si za jízdy rozbaluji svaèinu), a nohy mezitím bez problémù klièkují mezi kanály. Ustál jsem i smyk zadního kola pøi ètyøicítce. Maximálku s kopce jsem posunul na 71 km/h, prùmìr na kratších trasách nad 30, na dlouhých a kopcovitých stabilnì kolem 27. Minimálka do kopce je poøád cca 10 km/h, stabilita a manévrovatelnost v nízkých rychlostech se už asi nezlepší. Optimální cestovní rychlost leží nìkde okolo tøicítky; pøi ní se dá držet stopa stejnì pøesnì jako na kole s klasickou geometrií, vèetnì krajních situací jako je jízda na hranì asfaltu s pøedjíždìjícím kamionem pár centimetrù od levého øidítka (ano, mluvím o tobì, øidièi žlutého vyproš�ováku, který jsi v zatáèce na kopeèku u Bluèiny málem vytlaèil ze silnice nìkolik kol a jedno auto). Takže finito, už není co se uèit, zlepšovat se dá jenom výkon motoru. Je naèase postavit nový stroj a zaèít zase od nuly :-).
Kvìten 2016: celkem najeto 6916,7 km, z toho posledních nìkolik let zcela bez nehod. Absolutní rychlostní rekord 73 km/h. Krajta se pøestìhovala na Moravu a já opìt žhavím sváøeèku.
Na první pokus to nedopadlo špatnì: Mezek je plnì funkèní kolo s rychlostí nadupané závodní silnièky, nákladní kapacitou treka se dvìma nosièi, pohodlím gauèe a cenou supermarketového šrotu (nepoèítáme-li práci).