Do třetice všeho dobrého. Gauč už mám pojízdný, ale zatím s ním nekamarádí kolena, tak až příště. Jet podruhé na favoritu by byla nuda, tak přišel na řadu starý stadion. Tři převody jsou na takovouhle trať málo, do většiny stoupání jsem ho musel strkat a v klesáních se nad 40 km/h nedalo zrychlit jinak než zalehnutím na řidítka. Čas jsem tedy doháněl hlavně minimalizací prostojů na checkpointech a kromě pravidelných svačin po 20 km jsem nezastavoval. Navigace se taky mírně vylepšila, většinu trasy už znám zpaměti a na zbytek stačil itinerář překreslený na jednu A4 a poskládaný tak, aby šel za jízdy pohodlně tahat z kapsy.
Počasí bylo relativně chladné (4..12 °C). Protivítr foukal stejně jako minule, ale naštěstí míň a ne hned od rána. Posunutí termínu z dubna na březen a předchozí mrazivé předjaří způsobily, že nikdo z pěti startujících neměl moc natrénováno, ale nakonec jsme všichni úspěšně dojeli. Nedávno pořízené teplé elasťáky v kombinaci s tlustými ponožkami a návleky na kolena se osvědčily, achillovka se mi ozvala až těsně před cílem (z toho vyplývá: šlachám ze všeho nejvíc vadí zima). Kolo naštěstí šlapalo jako hodinky, jakékoli opravování by znamenalo překročení časového limitu.
Nové lehokolo je konečně doladěné a seřízené, najeto má něco přes 800 km, nejdelší souvislá cesta měřila 85. To by se dalo nazvat tréninkem, takže hurá na závody!
Tenhle maraton (a řadu dalších akcí) pořádá spolek Rozhoupej město. Jezdí se sem a tam po silnici mezi Ústím nad Orlicí a Dlouhou Třebovou, jeden "okruh" měří 9 km, pořadatelé na otočkách počítají kola a řídí provoz. Kategorie jsou jednotlivci, dvojice nebo trojice, kola nebo koloběžky. Samozřejmě se nabízí srovnání s K24 (která se letos kvůli rekonstrukci oratoře nekonala). Trať je o chlup rychlejší: lepší asfalt (jenom asi dvě hrbolatá místa), méně kopců (jeden krátký prudší kopeček, druhý nestojí za řeč), více závětří, žádné železniční přejezdy a bližší depo. Na druhou stranu trochu brzdí ty 180° otočky a hlavně autobusy a jiná vozidla, se kterými se musíte na silnici vejít (když jede v obou směrech víceméně souvislý proud kol, moc místa na míjení nezbývá). Akce je celkově komornější, limit je 50 účastníků, pořadatelů jen pár, občerstvení si zařizuje každý sám. Startuje se v sobotu v 10 hodin ráno, ubytování na místě je možné až během závodu. Jednotvárnost krátké trati je jenom zdánlivá, silniční provoz vám neustále připravuje neopakovatelné zážitky :-).
První kolo se jelo lážo plážo, než se náš chumel trochu roztahal. Potom už jsem se jenom snažil držet nějaké dlouhodobě snesitelné tempo a po každých dvou až třech okruzích zajet do depa na svačinu a protažení nohou. Počasí bylo polojasné a poměrně chladné. Prvních 100 km uteklo jako nic, po 150 mě začal bolet zadek, po 200 celé nohy, po 270 jsem se šel ohřát do spacáku (v noci už byla vyloženě kosa) a ráno jsem dojezdil zbytek do celkových 322. Objektivně vzato nic moc (vítěz zvládl hodně přes 700 a lepší byla i většina koloběžkářů), ale subjektivně obrovský úspěch: konečně jsem našel kolo, ze kterého bolí jenom svaly, ne šlachy a klouby! A svaly stačí líp potrénovat a bolet přestanou. Další rezervy mám v jídle (hands-free python byl ve svačení za jízdy nepřekonatelný), oblečení (zepředu zateplené cyklokalhoty jsou vleže poněkud na houby) a možná ve tvaru a poloze sedačky.
Mezinárodní sraz povalečů trval od čtvrtka do neděle. Na programu byly vyjížďky po okolních pamětihodnostech a neorganizovaná zábava. Stavitelé si vyměňovali zkušenosti, zkoušela se cizí kola a cvičily cizí jazyky, Azub uspořádal tradiční bazar součástek a vůbec to bylo príma. Asi nemá cenu vystavovat fotky notoricky známých hradů, zámků a rybníků (Tábor, Červená Lhota, Třeboň) nebo pohledy na peloton stokrát jinak, tak jsem z pořízeného milionu snímků vybral jenom pár momentek a technických zajímavostí. Další podrobnosti jsou v popiskách u jednotlivých obrázků (po najetí myší nad zmenšeninu nebo přes očičko na konci - znáte to).
Setkání nákladních kol uspořádal hradecký Bajkazyl ve starém holešovickém přístavu, kde zrovna kotví víceúčelová loď Altenburg 1964. Počasí nám přálo, zvlněná studená fronta se během dopoledne odvlnila na jihovýchod a tady už ani nekáplo. V plánu byly různé nákladově orientované závody, ale nakonec se uskutečnila jenom jízda na čas po překážkové dráze (s lehokolem jsem si nesoutěžně troufl na dvě překážky ze sedmi) a zbytek dne jsme zcela neplánovaně proklábosili.
Večer se konala světová premiéra dokumentárního vyprávění a promítání fotek ze závodu Sun trip, který nedávno dokončil Čech Michael Polák. 12000 kilometrů na solárních šlapohybech z Francie do Číny - klobouk dolů. Odnáším si poznatek, že při takhle extrémní zátěži se může rozpadnout i ten nejbytelnější stroj a že nejdůležitější je mít s sebou dost izolepy :-).
Celkově vzato povedená akce. Bylo príma potkat se se starými i novými kamarády, vyzkoušet si neobvyklá kola a načerpat inspiraci.