Proč jsme si vlastně lehokola vymysleli? Důvody jsou dva: pohodlí a aerodynamika.
Když si chceme odpočinout, určitě nás ani nenapadne sednout si obkročmo na zábradlí. Mnohem lepší je rozvalit se v křesle a dát si nohy nahoru, ne? Potom už stačí jenom postavit křeslo na kola, nohy podložit pedály, ruce řidítky a je to.
V takovéto poloze nás zaručeně nezačne bolet krk, rozkrok ani zápěstí. Jediné potenciálně bolavé místo je zadek, ve kterém jsou umístěné hlavní šlapací svaly, kterým se špatně šlape, když na nich sedíme. Ale stačí nastavit opěradlo víc do ležata a je po bolesti.
Ode dne, kdy jsme slezli se stromů a začali chodit po zadních, je pro nás při pohybu nejpřirozenější poloha hlavou nahoru, nohama dolů a obličejem dopředu.
Vzpřímená poloha je ovšem stavěná jenom na rychlost chůze nebo běhu. Jakmile se začneme pohybovat rychleji a netáhne to za nás kůň nebo motor, zjistíme, že nás brzdí protivítr, který si sami vytváříme.
Co takhle změnit polohu, aby se nám skrze vzduch prodíralo lépe? Pro inspiraci stačí zajít do přírody:
Mezi nejrychlejšími zvířaty kraluje vodorovná poloha hlavou napřed, ale u lidí bohužel nefunguje. Zaprvé kvůli výhledu (koukali bychom do země), zadruhé kvůli dýchání (ležíme si na plicích). Nezbývá než opustit přírodní vzory a otočit se na záda, z ryze praktických důvodů raději nohama napřed. A jsme doma:
Ležatá poloha je sice aerodynamická i pohodlná, ale má několik drobných konstrukčních háčků.
Zatím nikdo nevymyslel žádný zázračný mechanismus, který by fungoval po všech stránkách lépe než řetězový převod, takže u řetězu zůstaneme. Drobná potíž je, že lehokola mají šlapky hodně daleko vepředu a k zadnímu kolu je to kus cesty.
Buď musí Mohamed k hoře a řetěz po několika kladkách prokličkuje okolo předního kola a sedačky, nebo jde hora k Mohamedovi a celé kolo se postaví okolo ideálně přímé řetězové linky (případně ještě s předním kolem před šlapkami). První způsob používají nízké závodní stroje, které by vzduch brzdil víc než přídavný odpor v kladkách. Druhý způsob se používá u běžných cestovních kol, protože je jednodušší a spolehlivější. Existují i různé mezistupně a kompromisy.
Existuje ovšem i jiná cesta. Přední kolo nemusí být pro řetěz jenom překážkou, ale i cílem - pokud zrovna nejezdíme po horách, kde by přední náhon prokluzoval. Ušetříme tím polovinu řetězu a nemusí nás trápit poloha sedačky. Trápí nás ovšem fakt, že přední kolo zatáčí (pohánět přední kolo a zatáčet zadním sice vypadá jako geniálně jednoduché a logické řešení, ale bohužel ještě nikdo nezjistil, jak takové kolo udělat spolehlivě stabilní a řiditelné). Můžeme buď dát šlapky na rám a nechat řetěz, ať se v zatáčkách trochu kroutí, nebo dáme šlapky na přední vidlici a necháme kroutit svoje nohy.
První cesta je jednodušší na ovládání; má jenom trochu omezený rejd, ale v praxi to nevadí. Proto je mezi závodními lehokoly poměrně častá. Druhá vyžaduje, aby nohy šlapaly a zároveň řídily a navíc to má buď minimální rejd (protože se kolena nedají ohnout do strany), špatnou statickou stabilitu (protože čumák vlastní vahou padá na stranu) nebo žádnou dynamickou (kvůli zápornému závleku).
Obecnou nevýhodou vodorovného šlapání je to, že nohy musíme na pedálech držet silou, místo aby na nich vlastní vahou držely samy. To znamená neustále tlačit směrem dopředu, i u spodní vracející se nohy, která tím působí proti směru šlapání a krade nezanedbatelnou část výkonu. Naštěstí existují nášlapné pedály (SPD apod.), které tuhle nevýhodu beze zbytku odstraňují.
Na stojatém kole máme ruce přesně nad předním kolem, stačí přidat řidítka. Na kole ležatém je máme o něco dál vzadu. Jak je s předním kolem propojit? Máme v podstatě dvě možnosti. Buď řidítka přiděláme přímo na sloupek vidlice a smíříme se s tím, že vznikne poměrně dlouhá "kormidelní páka", nebo řidítka umístíme na samostatný kloub a s vidlicí je propojíme nějakým převodem (nejčastěji se používá táhlo). První způsob je konstrukčně jednodušší, ale má rejd omezený tím, jak daleko tu páku dokážeme vytočit. Navíc si musíme zvyknout na to, že vlastně tlačíme řidítka na opačnou stranu než kam zatáčíme (ale to obvykle není problém). Nepřímý způsob je ergonomičtější a umožňuje větší rejd i variabilitu nastavení (citlivost řízení i poloha na rámu), ale zase je to pár kloubů navíc a v případě pádu na bok se často něco ohne nebo ulomí.
Dále máme na výběr, kam řidítka umístit: buď pod zadek, nebo před tělo. Spodní řízení je pohodlnější, ruce se o řidítka opírají ve stejné poloze jako o područky na gauči. V terénu umožňuje přitáhnout se za řidítka k sedačce, takže nás kolo tak snadno neshodí. Na druhou stranu to není tak aerodynamické ani praktické při strkání a procházení dveřmi, protože řidítka musí být poměrně široká. Horní řidítka mohou být užší a tím pádem aerodynamičtější a skladnější. Navíc poskytují místo pro světla, tachometry, mapy, brašny a podobně. Nevýhodou je, že vyšší poloha rukou není tak pohodlná a v případě karambolu máme sloupek řízení přímo mezi nohama.
Stojaté kolo má v terénu výhodu: můžeme si stoupnout na šlapky, pružit nohama a nechat kolo, ať si pod námi poskakuje. Na leháči to nejde, tam ležíme jako pytel brambor a co neodpruží samotné kolo, to schytáme naplno. Proto bývá tolik lehokol odpružených.
Z konstrukčního hlediska je to většinou totéž jako na klasickém kole: přední vidlice teleskopická, zadní kyvná.
Lehokola sice pomalu přestávají být takovou vzácností jako dřív, ale i tak o nich koluje hodně bludů. Neuškodí trochu si na ně posvítit.