Asi největší pakárna, jaká se může při údržbě kola vyskytnout, je sundavání klik ze čtyřhranů na ose. Zaprvé bývají naražené tak pevně, že by je stahovák nestáhl, ani kdyby se mu podařilo nestrhnout závit, za který drží (to se stává celkem často). Zadruhé je není za co chytit nebo upnout, protože bývají kluzké, zaoblené, pěticípé a překáží mezi nimi spousta trubek. Naštěstí kliky sundaváme většinou jenom kvůli výměně středového složení, takže nevadí, když ho při tom zničíme. Nejlépe se mi osvědčilo opatrně rozbrušovačkou ufiknout osu mezi středem a klikou (je tam asi půl centimetru místa, tak akorát na tenký řezací kotouč) a čtyřhrany pak vyklepnout v pohodlí na ponku. Chcete-li osu zachovat, nezbývá než střídat dotahování stahováku a klepání kladívkem přes kus dřeva, dokud klika mikrometr po mikrometru nesleze. Pokud stahovák není, zbývá jenom to kladivo (chudinky ložiska). Nebo ještě jedna metoda: povolíme šrouby a projedeme se, nejlépe vestoje. S trochou štěstí se nám kliky po pár kilometrech uvolní samy a možná se při tom ani moc nevyžvejkají (pozor hlavně u hliníku).
Jaké z toho plyne poučení? Ke klikám na čtyřhran používat zásadně jenom bezúdržbové zapouzdřené středy. Hodně stará kola nebo supermarketové šunky, co mají střed s klasickými štelovatelnými miskami a osu se čtyřhrany, jsou cesta do pekel. A poučení číslo dvě: když takovéhle kliky nasazujete, namažte styčné plochy vazelínou, možná to pak trochu pomůže.
Ale čtyřhrany nejsou nejhorší možnost, jak přidělat kliku k ose - ještě existují klínky. Je sice pravda, že rozebírání bývá většinou bezproblémové (Většinou. Jednou už jsem zarezlé kliky musel řezat, naštěstí byly i tak na odpis.), ale zase se časem rozebírají samy. Jedna ploška klínku neudrží tolik co čtyři plošky na čtyřhranu a běžným provozem se postupně omačkává. Nějakou dobu se to flikuje postupným dotahováním, až se nakonec musí klínek vyměnit. Občas se na ulici dají potkat šrotokola, kterým při každém šlápnutí poskakují kliky o kus dopředu - tak vypadají zanedbané klínky.
Naštěstí existuje moderní řešení: drážkovaná osa. Klika se do drážek nasune s pohodlnou vůlí, zajistí se šroubem a pak se dvěma dalšími šroubky stáhne, aby se na ose neviklala. Jediná potíž je, že se výrobci nedomluvili a každý má to drážkování jiné.
Co říct o pedálech? Snad jen to, že na levém je levý závit, takže se šroubuje opačně než je zvykem. Na pedálech obvykle není co řešit, protože i ty nejlevnější za pár desetikorun mohou bez problémů sloužit celé roky. A narozdíl od středových os mají všechny stejné závity, takže není problém s výměnou.
Kromě klasických pedálů (protiskluzová placka, na kterou se položí bota) existují i pedály nášlapné. Jejich výhoda je, že vám noha ze šlapky nemůže spadnout a že můžete tlačit i tahat libovolným směrem, což dost podstatně zvyšuje výkon (hlavně na lehokolech). Nevýhodou je, že na ně potřebujete speciální boty (tretry) se západkou ("kufrem") v podrážce a že k vycvaknutí z pedálů potřebujete jeden pohyb kotníku navíc.
Nášlapů existuje víc typů, asi nejběžnější je SPD (Shimano Pedaling Dynamics). Na těch je jediným seřiditelným prvkem přítlak pružiny zadního háčku. Ten musí být takový, aby nohu bezpečně udržel, ale zase aby šla rychle a bezpečně vycvaknout. Osobně mám rád měkčí nastavení: pružinu povolím nadoraz a pak ji utahuji tak dlouho, až s háčkem nedokážu pohnout holou rukou. Další seřiditelná věc je poloha kufru na botě, správná poloha je obecně pro každého jiná (já ho mám nadoraz vzadu).
Existují kombinované pedály s nášlapem z jedné strany a klasickou plackou z druhé. Vypadá to jako dobrý nápad, ale neosvědčily se mi. Nášlapy totiž potřebují skoro o 2 cm výš sedlo, takže s ním buď při každé změně režimu musíte hýbat, nebo se smíříte s nějakým nepohodlným a nezdravým kompromisem. Takže doporučuji buď placky, nebo nášlapy, ale ne oboje najednou.